Václav Holzknecht

 

Narodil se jako třetí dítě (první syn) v pražské rodině pražského svrškaře (obchodníka s kůžemi) Jana Holzknechta (1866–??) a matky Barbory, rozené Smolíkové (1877–1951). Podle policejní přihlášky žila rodina na Žižkově, ve Štítného ulici.^[3][4] Otec se jako podnikatel pravděpodobně potýkal s finančními potížemi, v roce 1899 byla firma Jana Holzknechta prohlášena za insolventní.^[5]

Přes tyto skrovné začátky vystudoval Václav Holzknecht úspěšně práva a během svého vysokoškolského studia dokázal ještě souběžně vystudovat hru na klavír na Pražské konzervatoři. Absolventský koncert měl v červenci 1928, již jako doktor práv (promoce proběhla týž den dopoledne).^[6][7] Do roku 1942 pracoval na ministerstvu financí, hudbě a koncertům se mohl věnovat pouze po večerech a nedělích. Přesto byla jeho hudební aktivita široká a obdivuhodná (viz zajímavost níže).

Bližší detaily o soukromém životě Václava Holzknechta se z veřejných zdrojů prozatím nepodařilo dohledat. Podle informace člena rodiny nebyl ženatý a neměl potomky. Nesystematicky psané neúplné paměti četl pouze omezenému okruhu lidí a v posledních letech života je spálil.^[6]

Talent, rozsah znalostí a odborná autorita Václava Holzknechta byly po celý život neobyčejné. Duševní sílu si zachovával do posledních dnů. Ještě 27. července 1988 navštívil firmu Petrof v Hradci Králové, aby se jako předseda hodnotitelské komise vyjádřil ke kvalitě zvuku dvou mistrovských koncertních klavírů.^[8] Krátce na to, 13. srpna, zemřel. Je pohřben na pražských Olšanských hřbitovech (část 009, odd. 4, hrob 319).

Ve třicátých a čtyřicátých letech 20. století (po absolvování konzervatoře) vystupoval jako klavírista, interpretoval zejména současnou hudbu.^[9] Ve té době byl též (vedle hlavního zaměstnání na Ministerstvu financí) členem hudební skupiny (kterou dále tvořili František Bartoš, Pavel Bořkovec, Jaroslav Ježek, Iša Krejčí); skupina pořádala v budově S.V.U. Mánes koncerty moderní hudby.^[10]

 

V roce 1942 nastoupil jako profesor na Pražskou konzervatoř a po půl roce byl zvolen jejím ředitel. Konzervatoř vedl až do roku 1970.^[6][11] Poté celkem tři roky působil ve funkcích ředitele (7. 10. 1970 – 14. 10. 1972) a dramaturga (15. 10. 1972 – 31. 12. 1973) Opery Národního divadla v Praze.^[12]

Ihned po osvobození v roce 1945 se aktivně zapojil do poválečné činnosti. Např. v červnu 1945 doprovázel akci vězňů koncentračních táborů v Obecním domě v Praze.^[13] Celkem šestnáct let (1957–1973) pracoval ve festivalovém výboru hudebního festivalu Pražské jaro coby jeho předseda, pravidelně také zasedal v porotách různých mezinárodních hudebních soutěží. Předsedal také Společnosti Bohuslava Martinů.

O hudbě a jejích interpretech napsal celou řadu knih. Hudbu také velmi často propagoval v rozhlasu i v televizi (pořady Obrazy z dějin české hudby a Prof. Václav Holzknecht vypravuje). Jeho vzpomínky též vyšly v roce 1982 na gramofonové desce.^[14]

V roce 1964 byl vyznamenán Řádem práce.^[15] Ještě před nástupem husákovského vedení, v únoru 1968, byl oceněn cenou Národního výboru Prahy.^[16] V listopadu 1969 se spolu s desítkami dalších kulturních pracovníků přihlásil k aktivní podpoře stranického a státního vedení ČSSR.^[17] Podepsal též tzv. Antichartu (1977).^[18] V roce 1984 obdržel Řád Vítězného února.^[15]

Databáze NK ČR eviduje 103 publikací a hudebnin, jejichž autorem, překladatelem, pořadatelem nebo autorem doslovu je Václav Holzknecht. V roce 2007 po padesáti letech vyšlo opravené vydání jeho knihy o životě a díle Jaroslava Ježka a Osvobozeného divadla. Editor Petr Lachmann text zpřesnil mnoha opravami, aktualizován je i přehled Ježkova díla. Kniha je doplněna rozsáhlou ediční poznámkou a úvodem Jiřího Suchého.^[19] Mezi jeho nejvýznamnější nebo zajímavá díla patří:

• René Crevel: Těžká smrt (přel. Václav Holzknecht, vydala Kamilla Neumannová, Praha, 1929)

• Národní umělec Vítězslav Novák (graf. úprava F. J. Müller, vydalo Ministerstvo informací, Praha, 1948)
• Tak žil Jaroslav Ježek (frontispice a kresby v textu Adolf Hoffmeister, vydalo Rudé právo, Praha, 1949)
• Antonín Dvořák (vydalo Státní nakladatelství dětské knihy, Praha, 1955)
• Jaroslav Ježek a Osvobozené divadlo (karikatury: František Bidlo a Adolf Hoffmeister, vydalo SNKLHU, Praha, 1957)
• Maurice Ravel (vydalo SHV, Praha, 1967)
• Ema Destinnová ve slovech i obrazech (textovou část naps. Václav Holzknecht ; obrazovou část sestavil Bohumil Trita ; [souběžný překlad do němčiny] Adolf Langer, [do angličtiny] Karel a Věra Hudcovi, vydal Panton, Praha, 1972)
• Franz Schubert (vydal Supraphon, Praha, 1972)
• Bedřich Smetana, život a dílo (vydal Panton, Praha, 1979)
• Chopin v obrozenecké Praze 1829 (ocelorytiny Josef Herčík, vydal Supraphon, Praha, 1979)
• Portréty, úvahy, kritiky, morality (vydal Supraphon, Praha, 1983) [Obsahuje i soupis literárních prací V. Holzknechta.]
• Cesta Bohuslava Martinů (ilustroval Jaroslav Šerých, vydala Společnost Bohuslava Martinů, Praha, 1984)
• Jaroslav Ježek a Osvobozené divadlo (vydalo ARSCI, Praha, 2007)

• Na Jaroslava Ježka vzpomínal v dokumentárním filmu Ježkovské miniatury (1988)
• Hovořil v televizním filmu V. Novák – Život a dílo (1980)
• V osmdesátých letech vystupoval v Československé televizi v pořadu Profesor Václav Holzknecht vypravuje

 

Na domě v pražské Široké ulici, ve kterém bydlel, je umístěna pamětní deska a busta.^[20]

O popularitě Václava Holzknechta jako interpreta svědčí karikatura, uveřejněná v Pestrém týdnu v roce 1937:

• HOLZKNECHT, Václav. Hudební skupina Mánesa. 1. vydání. Praha: Panton, 1968. 317 s. cnb000130448. [Na str. 239–260 je stať o V. Holzknechtovi, kterou napsal František Bartoš.]

•   Obrázky, zvuky či videa k tématu Václav Holzknecht na Wikimedia Commons
•   Osoba Václav Holzknecht ve Wikicitátech
• Seznam děl v Souborném katalogu ČR, jejichž autorem nebo tématem je Václav Holzknecht
• Václav Holzknecht v databázi Archivu Národního divadla
• Soupis pražských domovských příslušníků 1830–1910, Holzknecht, Jan *1866 s rodinou (otec Václava Holzknechta)
• 1988: Zemřel klavírista a hudební publicista Václav Holzknecht – ČT24.cz