Jaroslav Ježek

Narodil se na pražském předměstí, tehdy samostatném městě Žižkově v rodině krejčího Adolfa a matky Františky (dnešní ulice Rokycanova č. 8, tehdy Všehrdova^[2]). Od dětství trpěl šedým zákalem. Jako dítě navštěvoval hradčanskou školu pro výchovu nevidomých. Prodělal spálu a téměř ohluchl. Navíc měl také nemocné ledviny. Veškerou svou péčí a sesterskou láskou jej v té době také zahrnovala o dva roky mladší sestra Jarmila, později provdaná Strnadová. Jako švadlena mu také z velké části pomohla zaplatit jeho první piano.

V roce 1921 se přestěhovala rodina Jaroslava Ježka do družstevního domu v Kaprově ulici, kde v prvním patře získali dvoupokojový byt^[3].

V roce 1923 se pokusil složit přijímací zkoušky ze hry na klavír na Pražské konzervatoři. Zde jej komise kvůli špatnému zraku nechtěla přijmout, po provedení vlastní Ježkovy improvizace ho ale přijali na studium skladby, kde jej vyučovali Karel Boleslav Jirák a Alois Hába^[4]. O rok později složil již úspěšně přijímací zkoušky také na hru na klavír do třídy Albína Šímy. Mezi jeho pedagogy patřili také Josef Suk a Josef Bohuslav Foerster. Stýkal se i s mnoha mladými umělci té doby, např. s E. F. Burianem, Vítězslavem Nezvalem, Joe Jenčíkem a především s Jiřím Voskovcem a Janem Werichem, s nimiž pak vytvořil nesmrtelné trio: Ježek skládal hudbu a Werich s Voskovcem k tomu dokládali vtipné inteligentní texty. Toto spojení hudby s dobrým textem zaručovalo divácký úspěch. V osvobozeném divadle bavil posluchače hudebními hříčkami. Hrával například písničku Šla Nanynka do zelí na přání posluchačů tak, jak by ji asi napsal Mozart, Bach, Smetana, Strauss, ale i Hašler a jiní. Dovedl také na čtyři jakékoliv dané tóny vytvořit přímo před posluchači libovolnou hudební formu na přání.^[5]

 

Jeho Tango Mercedes, které údajně napsal v roce 1930 při svém letním pobytu v Písku,^[6][7] se stalo světovým hitem.^[8]

V meziválečném období se Ježek vypravil do Paříže, kde se po večerech bavil po hospodách a kabaretech, kde předváděl své umění a také zde objevil jazz, který ho pak hudebně inspiroval. V roce 1934 se stal členem Skupiny surrealistů v ČSR.

Z osobního života se zachovaly vroucné dopisy, které napsal své milé, Lídě (Ludmile) Ledererové na sklonku roku 1938^[9].

Vzhledem k tomu, že aktivně spolupracoval na protinacistických hrách Osvobozeného divadla, v lednu 1939 spolu s Janem Werichem emigroval do Spojených států^[10]. Zde se k nim připojil i Jiří Voskovec. V USA krátce pobýval v Pensylvánii a pak přesídlil do New Yorku, kde působil jako sbormistr Zpěvokolu. Ani milovaná Frances (Františka Bečáková), se kterou se Ježek oženil pár dní před smrtí, nedokázala utišit jeho zdravotní neduhy, na konci roku 1941 byl hospitalizován a na Nový rok 1942 zemřel na chronické ledvinové onemocnění ve věku 35 let. Po válce byla urna převezena do Prahy a dne 5. ledna 1947^[11] uložena v rodinném hrobě na Olšanských hřbitovech.

Dne 18. června 1946 byl zvolen členem České akademie věd a umění in memoriam.^[12]

V Praze je po něm od roku 1990 pojmenována Konzervatoř a Vyšší odborná škola se zaměřením na jazzovou a populární hudbu.

Pro Jaroslava Ježka navrhl okolo roku 1926 jeho přítel a spolupracovník z Legie malých a později z Osvobozeného divadla architekt František Zelenka v bytě Ježkových v pražské Kaprově ulici č. 45/10 na Starém Městě pokoj v modré barvě zařízený speciálně pro Ježka, ztrácejícího zrak. Pokoj se zachoval s původním vybavením a od roku 1983 je v něm umístěna expozice, spravována Hudebně historickým oddělením Národního muzea – Českého muzea hudby, pod názvem Památník Jaroslava Ježka – Modrý pokoj.

 

• Koncert pro klavír a orchestr (1927)
• Fantasie pro klavír a orchestr (1930)
• Koncert pro housle a dechový orchestr (1930)
• Pochod karnevalu Umělecké besedy (1932)
• Symfonická báseň pro orchestr (1936)

• Dechový kvartet pro flétnu, dva klarinety a fagot (1928)
• Dechový kvintet (1931)
• Smyčcový kvartet I. (1932)
• Sonáta pro housle a klavír (1933)
• Duo pro dvoje housle (1934)
• Smyčcový kvartet II. (pouze první věta) (1941)

• Suita pro čtvrttónový klavír (1927)
• Sonatina (1928)
• Malá suita (1928)
• Capriccio (1932, autor je hrál na vernisáži výstavy Poesie 1932 v Mánesu 27. 10., nenapsal je však)^[14]
• Etuda (1933)
• Bagately (1933)
• Rapsodie (1938)
• Toccata (1939)
• Grande valse brilliante (1939)
• Sonata (1941)

• Písničky (5 písní pro vyšší hlas s průvodcem klavíru na slova Nezvalova a Seifertova (1927)
• Rychlíkem (Nezval, Blacke, Cocteau, Soupault, Schwitters, 1927)
• Kalendář (P. A. Birot, 1927)
• Čtverák Pierrot (5 písní na slova Halasova do stejnojmenné Laforguovy komedie s průvodem flétny, klarinetu, violy a klavíru 1929)
• Lamento e trionfo (1929)
• Čtyři písně pro vyšší hlas s průvodem klavíru (Biebl, Nezval, Závada, 1933)
• Dvě písně na Puškina (1936)
• Dobrou noc (Mácha, 1936)
• Vítězné V (V. a W., Hoffmeister, 1941)
• „Ne“ (Ženský sbor na slova Sládkova, 1941)

• Premiéra Skafandr (1928)
• Líčení se odročuje (1929)
• Fata Morgana (1929)
• Ostrov Dynamit (1930)
• Sever proti Jihu (1930)
• Don Juan a comp. (1931)
• Golem (1931)
• Caesar (1932)
• Robin zbojník (1932)
• Svět za mřížemi (1933)
• Osel a stín (1933)
• Slaměný klobouk (1934)
• Kat a blázen (1934)
• Vždy s úsměvem (1935)
• Panoptikum (1935)
• Balada z hadrů (1935)
• Nebe na zemi (1936)
• Rub a líc (1936)
• Panorama (1937)
• Těžká Barbora (1937)
• Pěst na oko (1938)

• Nervy (1928)

• Ze soboty na neděli (G. Machatý, 1931)
• Pudr a benzin (V. a W., 1931)
• U nás v Kocourkově (s Werichem, 1932)
• Peníze nebo život (1932)
• Hej rup (V. a W., 1934)
• Všudybylkova dobrodružství (Dodal, kreslený film, 1935)
• Svět patří nám (V. a W., 1937)

Autoři všech textů Jiří Voskovec a Jan Werich, pokud není uvedeno jinak.

• Civilizace (i pod názvem Civilisace)
• David a Goliáš
• Ezop a brabenec
• Když jsem kytici vázala
• Klobouk ve křoví
• Mary, babička Mary
• Nebe na zemi
• Nikdy nic nikdo nemá
• O Španělsku si zpívám
• Potopa
• Prodám srdce
• Stonožka
• Svět patří nám
• Svítá
• Tmavomodrý svět
• Tři strážníci
• Zeměkoule
• Život je jen náhoda

František Filipovský

• Jarda Ježek – to byla zvláštní osobnost. Neoplýval nijak krásou, nejenže špatně viděl, jak jsem řekl, později dokonce i špatně slyšel. Když však zasedl ve společnosti ke klavíru a hmátl do kláves, tak mohli jít všichni donchuáni do háje. Nejkrásnější děvčata byla kolem piána a existoval pro ně jen on. Fantastická vitalita z něho přímo živelně vyzařovala.^[15]
• Vážil jsem si Jaroslava Ježka jako člověka vzácných lidských vlastností. Byl přirozený, nepovyšoval se, družný, ke každému se choval vlídně a přátelsky, i když si uměl lidi také dobírat a pak se dlouho smál vydařenému šprýmu.^[16]

Václav Holzknecht

• Viděl jsem ho poprvé roku 1924. Byl jsem právě po závěrečných zkouškách v prvním ročníku konservatoře a toho dne jsem se rozhodl jít na promenádní koncert České filharmonie, která hrála na Slovanském ostrově. Při Schubertově Nedokončené symfonii jsem postřehl mezi návštěvníky zvláštního mladíka; procházel se s malou partiturou a sledoval bedlivě notový text, maje obličej takřka na papíře. Byl silně krátkozraký, ale obtíže četby mu asi nevadily. Tvářil se spokojeně, a když hudba dozněla, sklapl knížku s blaženým uspokojením. Zářilo z něho štěstí, které vyvolávalo u každého, kdo ho pozoroval, sympatie a úsměv. Byl dobře a čistě oblečen a budil dojem příjemného člověka a zaujatého muzikanta. Nevím proč, ale něco mi řeklo, že se s tímto mladíkem seznámím a že se stane mým přítelem.^[17]
• Zvláštní byl jeho mimořádný zájem o modrou barvu. Vzbuzovala v něm pocity, které u normálně vidoucích lidí asi neexistují; jejich působivost by se dala vysvětlit nejspíše skladbou jeho oka. Psal na modrém papíře, používal modrých obálek, kupoval si často modré košile, kravaty i šaty. Nebyla to u něho póza....Láska k modři vyvěrala z něho a nepotřebovala předloh. Byla jednou z jeho vlastností.^[18]
• Tím skončil příběh Jaroslava Ježka. Byl krátký, ale nevšední. Těch povolených 35 let bylo naplněno vášnivým zájmem o život a umění, láskou k lidem a statečnou vůlí probít se ke kladnému výsledku přes všechny překážky, které byly navaleny přes cestu. Byl to velký umělec i hrdinský člověk. Zasloužil si, aby ho lidé měli rádi, protože i on měl rád je, věřil v jejich dobrotu a v jejich lepší příští osud. Byl jedním z těch, kteří tento osud pomáhali spolu tvořit. Zbývá po něm velké a trvalé dílo a krásný příklad dobrého, věrného a statečného srdce.^[19]

• Václav Holzknecht: Tak žil Jaroslav Ježek. Praha: Rudé právo, 1949. Knihovna Rudého práva
• Václav Holzknecht: Jaroslav Ježek. Praha: Horizont, 1982. Medailóny
• František Cinger: Šťastné blues aneb Z deníku Jaroslava Ježka, Praha: Mladá fronta, 2018. ISBN 978-80-204-4569-8
• František Černý: Měnivá tvář divadla aneb Dvě století s pražskými herci, Mladá fronta, 1978, str. 192, 195, 199
• František Černý: Theater – Divadlo, Orbis, Praha, 1965, str. 303–8, 320, 329, 356, 400, 401
• Václav Holzknecht: Jaroslav Ježek & Osvobozené divadlo, vyd. SNKLHU, Praha, 1957
• Kolektiv autorů: Dějiny českého divadla/IV., Academia, Praha, 1983, str. 81, 86, 91, 93, 98–100, 102, 156, 162, 224–5, 302, 313, 323, 334, 345, 365–6, 414, 419, 566–7, 591, 594, 598, 607, 618–9, 621, 637, 655–7
• Václav Mikota: Na paměť Jaroslava Ježka (soukr. tisk ke 40. výročí narození skladatele), Občanská knihtiskárna, Praha, 1946
• Stanislav Motl: Mraky nad Barrandovem, vyd. Rybka Publishers, 2006, str. 75, 143, ISBN 80-86182-51-7
• Osobnosti - Česko : Ottův slovník. Praha: Ottovo nakladatelství, 2008. 823 s. ISBN 978-80-7360-796-8. S. 287. 
• Jaromír Pelc: Meziválečná avantgarda a Osvobozené divadlo, Ústav pro kulturně výchovnou činnost, Praha, 1981, str. 27, 58–9, 64, 67–8, 71, 73, 81, 83, 97, 107, 111–2, 117, 121–2, 128–9, 134, 143–5, 152, 154, 156, 163–8, 231
• Jaromír Pelc: Zpráva o Osvobozeném divadle, vyd. Práce, Praha, 1982, 216 s.
• Jaromír Pelc: Osvobozené divadlo, Mladá fronta, Praha, 1990, 488 s., ISBN 80-204-0165-2. Oddíl "Osvobozené divadlo neznámé" (s. 339–485) obsahuje skeče, scénické improvizace, předscény a náměty nerealizovaných her V+W, které se podařilo rekonstruovat z autorských rukopisů, záznamů a stenogramů, pořízených v Osvobozeném divadle (včetně dvou neznámých písní Jaroslava Ježka). Blíže in: [1]
• Ondřej Suchý, Oldřich Dudek: Ljuba jako vystřižená, Melantrich, Praha, 1986, str. 46, 55, 57, 72, 120
• TOMEŠ, Josef, a kol. Český biografický slovník XX. století : I. díl : A–J. Praha ; Litomyšl: Paseka ; Petr Meissner, 1999. 634 s. ISBN 80-7185-245-7. S. 606–607. 
• Marie Valtrová: Kronika rodu Hrušínských, vyd. Odeon, Praha, 1994, str. 72–4
• Marie Valtrová – Ota Ornest: Hraje váš tatínek ještě na housle?, Primus, Praha, 1993, str. 63–4, 141, 155, 165, 180, 204, ISBN 80-85625-19-9
• Jan Werich: Jan Werich vzpomíná...vlastně potlach, vyd. Melantrich, Praha, 1982

• Osvobozené divadlo
• Osvobozené divadlo neznámé
• Konzervatoř Jaroslava Ježka

•   Obrázky, zvuky či videa k tématu Jaroslav Ježek na Wikimedia Commons
•   Osoba Jaroslav Ježek (1906–1942) ve Wikicitátech
• Seznam děl v Souborném katalogu ČR, jejichž autorem nebo tématem je Jaroslav Ježek
• Jaroslav Ježek v České divadelní encyklopedii
• Heslo ve slovníku KDO BYL KDO v našich dějinách ve 20. století Archivováno 10. 7. 2004 na Wayback Machine.
• Jaroslav Ježek v Českém hudebním slovníku osob a institucí
• Životopis a sborová tvorba na portálu České-sbory.cz
• Jaroslav Ježek na Kinoboxu
• Informace o osobní knihovně Jaroslava Ježka v rámci webových stránek Knihovny významných českých osobností