Védy

Téměř všechny védské sbírky představují soubor textů vzniklých v různých dobách a uspořádaných do jednotné formy svými redaktory. Způsob, jakým vznikaly a v jakém období, lze určit pouze přibližně, a to na základě jejich obsahu a jazykového rozboru. Například Rgvéd odráží náboženství a mytologii Praindoevropanů, ale tato vrstva byla transformována vrstvou indoíránskou a nakonec indoárjovskou, přičemž určitý vliv na něj nejspíše měly představy předárjských obyvatel Indie jako Drávidů či Mundů. K jeho redakci a kodifikaci, a to v ústní podobě, došlo nejspíše kolem roku 1 500 př. n. l. Z téže doby nejspíše pochází nejstarší části ostatních sanhit, k jejichž konečné kodifikaci došlo před koncem první poloviny 1. tisíciletí př. n. l.^[2]

Mezi sanhity, védy v užším slova smyslu, náleží čtyři sbírky textů seřazené podle svého stáří:

• Rgvéda – soubor oslavných hymnů (súkta) na bohy
• Jadžurvéda – soubor obětních formulí
• Sámavéda – soubor nápěvů, příručka obětního zpěváka udgátara
• Atharvavéda – soubor zaklínadel a magických formulí

V době kodifikace mladších sanhit, vznikly k sanhitám prozaické komentáře, zvané bráhmany „bráhmanské (výklady)“, které se zaobírají rituální praxí i mýty a jejich interpretací, včetně gramatické. Jejich obsah lze dělit na vidhi – rituální pravidla, arthavády – zdůvodnění těchto pravidel, a brahmódjy – disputace. Taktéž v nich lze nalézt velké množství mýtů, teologických spekulací, výkladů filosofických pojmů – především pojmů brahman – nejvyšší a nepopsatelný duchovnm princip, a átman – osobní duchovním princip. Z filosofie bráhmanů později hojně čerpali upanišady.^[2][6]

Jednotlivé bráhmany byly chápány jako výklad ke konkrétním sanhitám. K Rgvédu tak náleží:

• Aitaréjabráhmana
• Kaušítakibráhmana

K Samavédu náleží:

• Paňčavimšabráhmana
• Džaiminíjabráhmana

K Bílému Jadžurvédu náleží:

• Šataprathabráhmana

K Černému Jadžurvédu náleží:

• Taittiríjabráhmana

K Atharvavédu náleží:

• Gópathabráhmana

Z téhož období pochází áranjaky „lesní knihy“, popisující a vysvětlující různé rituály. O něco později, přibližně do roku 300 př. n. l. vznikaly rané upanišady zaměřující se především filosofické koncepty načrtnuté v bráhmánách jako brahman a átman, což vedlo k oslabení významu rituálu a zániku védského náboženství a jeho nahrazení klasickým hinduismem.^[2][6]

Hlavním účelem védské literatury je poskytnout poznání o seberealizaci, a tak přinést vysvobození (mókša) z utrpení. Učenci jsou většinou zajedno, že cílem védského myšlení je dosáhnout pravdy a poznání vedoucích k osvícení. Každý védský systém hledá pravdu, nikoli však akademicky – poznání samo pro sebe, nýbrž poznání pravdy, která přinese osvícení. Védské myšlení neusiluje o informaci, ale o přeměnu. Dokud si lidé budou myslet, že cesta hmotného štěstí je pokrokem, nebudou usilovat o to, aby změnili sami sebe. Odtud tedy další důležité poznání – džanma mrtju džarávjádhi duhkhadošánu daršanam – narození, stáří, nemoc a smrt jsou utrpením (Bhagavadgíta 13.9). Védská literatura nekompromisně prohlašuje, že i přes zdánlivé radosti znamená hmotný život utrpení. Smyslem védského vědění je vysvobodit upřímného tazatele z tohoto utrpení.^[7]

Védská literatura se do všeobecného povědomí začala dostávat na konci 19. století. Velký přínos měly práce H. P. Blavatské a N. Roericha. Zvláštní zájem o védskou literaturu projevovali i nacisté ve 30. a 40. letech 20. století. V dnešní době se šíří prostřednictvím indických guruů, jako jsou A. C. Bhaktivédánta Svámí Prabhupáda (zakladatel ISKCONu), Sai Baba a Mahariši Maheš Jógi. Inspirovaly také hnutí New Age a stále populárnější cvičení hatha jógy.^[8]

Přes nespornou genialitu myslitelů raného středověku je však nutno upozornit také na nesmírně širokou paletu učení, jimiž jsou védy prodchnuty. Jejich různorodost a kosmologické představy jsou kořeny védského pohledu na svět. Védy neznají jednoznačné filozofické školy nebo systémy. Védské sbírky uchovávají poznatky o životě praevropanů a dalších národů či kmenů s jejich paleoastronomickými svátky a poznatky z dob, které není možné vědecky ověřit – 8000 až 800 př. n. l. Obdivuhodný dar védského odkazu je v trvale živé inspirovanosti a dosud nevyčerpané studnici poznání, zvláště v nadčasových otázkách významu lidské existence a totožnosti átman (individuální duchovní princip) a brahman (nejvyšší vesmírný duchovní princip) nezávisle na jáství (ahamkára), které je závislé na době, místě a životním přesvědčení. Védy nejsou jednoznačně nábožensky nebo materialisticky zaměřeny. Různorodost je ideou všech vhledů védských ršijů (řešitelů) do kosmologických a ideových otázek. Na Védy se tedy odkazují velmi nesourodé směry indického hinduismu.

Védy přechovávali bráhmani tak, že je předávali v ústní podobě z pokolení na pokolení. Většina hymnů jsou obět­ní a oslavné chvalozpěvy adresova­né různým bohům. Tyto hymnické písně a způsob provádění obětí, které je doprovázely, jsou považovány za něco, co lidem vnukli prostřednictvím svatých zřeců (ršiů) samotní bohové, aby lidi poučili, jak je správně uctívat. K tomu, aby v nich i při absenci jakéhokoli písemného záznamu nedošlo ani k sebemenším změnám, vytvořili složitý a důmyslný systém jejich ucho­vávání výhradně ústním podáním (časoměrný verš a védská metrika), jimž vděčíme za to, že se nám védské texty dochovaly až do své­ho mnohem pozdějšího písemného zaznamenání naprosto věrně a bez jakékoli obsahové, jazyko­vé nebo fonetické změny.^{[9][nenalezeno v uvedeném zdroji]}

Dvě základní součásti védských hymnů jsou mantry a bráhmany. Tyto dvě součásti jsou šruti – to, co bylo zřeno. Mantry se skládají ze tří součástí – rk, jadžus a sáman. Ze součásti bráhmany (výkladová část) vznikla pozdější filosofická a metafyzická díla – brahmasútry a upanišady. Později byly obě tyto součásti připojeny k áran­jakám – vedoucího filosofického systému hinduismu zvaného také daršany. Z pozdějšího období pocházejí itihásy, purány, upavédy a védán­gy, společně nazývané smrti (to, co bylo zapamatováno).^{[9][nenalezeno v uvedeném zdroji]}

• ZBAVITEL, Dušan. Upanišady. Praha: DharmaGaia, 2004. ISBN 80-86685-34-9. 
• ZBAVITEL, Dušan; VACEK, Jaroslav. Průvodce dějinami staroindické literatury, První vydání. Třebíč: Arca JiMfa, 1996. ISBN 80-85766-34-5. 
• FRIŠ, Oldřich; VAVROUŠEK, Petr. Védské hymny. Praha: DharmaGaia, 2000. ISBN 80-85905-62-0. 
• RADHAKRISHNAN, S. The principal Upaniṣads. Delhi, India: Oxford University Press, 1991. ISBN 0-19-562350-9. (anglicky) 
• RADHAKRISHNAN, S.; MOORE, C. A. A Sourcebook in Indian Philosophy. Princeton, USA: Princeton University Press, 1967. Dostupné online. ISBN 0-691-01958-4. (anglicky) 

• Védánta
• Ájurvéda

•   Obrázky, zvuky či videa k tématu Védy na Wikimedia Commons
• Sacred Texts - posvátné texty hinduismu, včetně védů (anglicky)