Dynastie Chan

Dynastii Chan založil roku 206 př. n. l. Liou Pang. Když r. 210 př. n. l. zemřel první čínský císař Čchin Š'-chuang-ti, zmocnil se vlády eunuch jménem Čao Kao. Ten dal popravit legitimní následníky trůnu, dvanáct bratrů zesnulého císaře a zfalšoval císařovu závěť, ve které nařídil nejstaršímu synovi císaře spáchat sebevraždu a nástupcem určil druhého, neschopného syna, kterého pak mohl lehce ovládat a dostat se tak k moci. V celé říši ale docházelo k povstáním hlavně venkovského obyvatelstva, které se bránilo vysokým daním. Jedním ze vzbouřenců byl Liou Pang, který byl úředníkem, stal se banditou a nakonec vůdcem vzbouřenecké armády. Povstalci zaútočili na palác, zavraždili eunucha a Liou Pang se prohlásil císařem. Jako nový vládce přeložil hlavní město Číny do Čchang-anu na řece Wej, dobudoval Velkou zeď na severní hranici, upevnil vládní moc a vrátil moc vazalským králům (i když pod dohledem vládních úředníků) a konečně dává více svobod rolníkům a snižuje jim daně. Zemřel r. 195 př. n. l. v boji. Nástupcem na císařském trůnu se stal jeho syn, který byl sice slabým panovníkem, ale jednotu Číny se mu podařilo udržet.

Stabilitu říši zajistil až císař Wu-ti (vládl 140–87 př. n. l.), který vydal zákon ve svém důsledku ničící moc šlechtických rodů a vytvořil fungující úřednický aparát, jehož moc nahradila vliv šlechticů. Úředníci museli znát konfuciánské učení a dialekt hlavního města. Byli také často přesouváni, aby nedocházelo k větší koncentraci moci. Wu-ti také usiloval o expanzi území a vlivu Číny. Zahájil dlouhou válku s Huny a zahájil obchod se zeměmi na západ od Číny.

V hierarchickém sociálním uspořádání byl císař na vrcholu Chanské společnosti a vlády. Leč byli císaři často nezletilí, vládli za pomocí regentky, kterou byla císařovna matka, nebo jeden z jejích mužských příbuzných. Zařazeni hned pod císařem byli králové, kteří byli stejného rodinného klanu – Liu. Zbytek společnosti, zahrnující šlechtice nižšího titulu než je král a všechny prosté občany vyjma otroků, byl rozdělen do dvaceti společenských postavení.

Každé vyšší postavení přinášelo svému držiteli větší penzi a legální privilegia. S nejvyšším stupněm, „úplný“ markýz, přicházela státní penze a teritoriální lenní panství. Držitel titulu hned pod ním, obyčejný markýz, dostával penzi, ale nevládl žádnému území. Úředníci, kteří pracovali ve vládě, patřili do širší prosté sociální třídy a byli umístěni těsně pod šlechtice. Nejvyšší státní úředníci mohli být obdařeni lány, stejně jako markýzové. Ve Východním Chanu se začaly lokální elity učenců, učitelů a vládních úředníků považovat za členy rozsáhlé venkovské šlechty se sdílenými zásadami a závazky k erudici. Když se vláda ve Východním Chanu stala zřejmě zkorumpovanou, bylo pro několik venkovských šlechticů důležitější pěstování morálně založeného přátelství než práce na veřejném úřadě.

Sedlák, specifičtěji majitel pozemku, jejž obdělával, byl v sociální hierarchii umístěný pod učenci a úředníky. Ostatní agrikulturní pěstitelé byli na nižším stupni s nájemci, pracovníky vykonávajícími nárazové práce a ve výjimečných případech i otroci. Řemeslníci měli legální socioekonomický status stejně jako rolníci a běžní obchodníci. Registrovaní obchodníci, kteří byli zákonem nuceni nosit bílé oblečení a platit vysoké daně, byli venkovskou šlechtou považováni za sociální parazity s opovrženíhodným statusem. Tito lidé byli často drobní trhovci z městských tržnic. Obchodníci, stejně jako dělníci a potulní obchodníci pracující mezi městskými sítěmi, se mohli vyhnout registraci a jako takoví být často bohatší než drtivá většina vládních úředníků. Bohatí majitelé pozemků, jakými byli šlechtici a úředníci, často zajišťovali lóže pro sluhy, kteří odváděli dobrou práci a prokazovali služby, mezi které občas patřily boje s bandity a vyjížďky do bitvy. Na rozdíl od otroků, sluhové mohli přicházet a odcházet z pánova domu svobodně. Lékaři, chovatelé prasat a řezníci měli docela vysoká postavení, kdežto okultní věštci, doručovatelé a poslové poměrně nízká.

Chanská rodina byla patrilineární a většinou měla čtyři až pět nejbližších členů v jedné domácnosti. Více generací obvykle nebydlívalo jen v jednom domě, jak tomu bývalo v rodinách v pozdějších dynastiích. Podle konfuciánského rodinného standardu, se s různými členy rodiny zacházelo s jinými stupni respektu a intimnosti. Například byla určena časová délka pro oplakávání smrti otce a strýce z otcovy strany. Plánovaná manželství byla normální a ve výběru chotě pro své potomstvo měl hlavní slovo otec. Monogamní manželství byla také normální, ačkoli šlechtici a vysocí úředníci byli dost bohatí na to, aby si mohli dovolit a vydržovat konkubíny jako milenky. Za jistých podmínek daných zvyky, ne zákonem, se žena i muž mohli rozvést a znovu vstoupit do sňatku.

Kromě dědičných titulů a postavení ve společnosti, se všechna pozůstalost dělila rovně mezi všechny syny, tudíž zde primogenitura nemělo žádný význam. Otec běžně posílal své dospělé ženaté syny z domu s částí rodinného jmění a na rozdíl od zvyků v pozdějších dynastiích už nezdědili nic po otcově smrti. Dcery nebyly formálně zahrnuty do otcovy poslední vůle, přesto dostali část rodinného majetku jako věno.

Od žen se očekávalo, že budou poslouchat svého otce, poté svého manžela a ve stáří svého nejstaršího syna, ale z nových zdrojů je známo, že v tomhle pravidle bylo mnoho odchylek, hlavně co se týče poslouchání synů a císařoven, které vládly celé zemi a otevřeně ponižovaly své otce a bratry. Ženy byly osvobozeny od pracovní povinnosti, ale často si vedle domácích prací jako uklízení a vaření přivydělávaly.

Nejčastější ženskou vedlejší prací bylo tkaní oděvů pro rodinu, k prodeji na trhu, nebo se nechaly zaměstnat velkým podnikem se stovkami jiných žen. Jiné ženy pomáhaly svým bratrům na farmách, nebo se staly zpěvačkami, čarodějnicemi, uznávanými lékařkami, nebo úspěšnými obchodnicemi, které prodávaly i hedvábné oblečení vlastní výroby.

Dvůr rané dynastie Západní Chan ve svých rozhodnutích a při formulaci vládní politiky zároveň akceptoval filozofická učení legalismu, taoistické školy chuang-lao i konfucianismu, i když dvůr císaře Wu-ti se spíše přikláněl ke konfuciánství. V roce 136 př. n. l. císař Wu-ti omezil státem financovaná místa učenců na ty, které se byly určeny k rozboru pěti klasických knih, a začal vybírat kandidáty na úřední místa z absolventů Císařské university, kterou založil roku 124 př. n. l. Výuka na císařské univerzitě byla založena na zmíněných pěti konfuciánských knihách. Na rozdíl od původního Konfuciova učení, byl chanský konfucianismus za vlády císaře Wu-ti výtvorem učence Tung Čung-šu (179–104 př. n. l.). Tung byl nižší úředník, který kladl důraz na Konfuciovy myšlenky o etice, lásce k rodičům a harmonickém přátelství a spojil je s učením o pěti prvcích a kosmologií jin a jang. K velkému zájmu panovníka Tungova syntéza ospravedlňovala císařskou vládu a vřazovala ji do přirozeného řádu věcí. Význam Císařské university rostl zároveň s počtem studentů, který ve druhém století našeho letopočtu přesáhl 30 000. Vzdělávání založené na konfucianismu bylo dosažitelné už i na komandérijních školách a soukromých školách v malých městech, kde byli učitelé štědře placeni ze školného.

Chanští učenci byli autory řady významných textů. Filozofické práce psané Jang Siungem (53 př. n. l. – 18 n. l.), Chuan Tchanem (43 př. n. l. – 28 n. l.), Wang Čchungem (27 n. l. – 100 n. l.) a Wang Fuem (78 n. l. – 163 n. l.) na téma, zda je člověk přirozeně dobrý, nebo zlý, představovaly výzvu pro Tungův univerzální řád. S'-ma Tchan a jeho syn S'-ma Čchien (145 př. n. l. – 86 př. n. l.) zformovali v Zápiscích historika směrodatný model pro všech 24 knih dějin císařské Číny, mezi které patřily Dějiny Chanů sepsané Pan Piaoem (3 n. l. – 54 n. l.), jeho synem Pan Kuem (32 n. l. – 92 n. l.) a dcerou Pan Čao (45 n. l. – 116 n. l.). Významné jsou i slovníky, třeba Šuo-wen ťie-c' napsaný Sü Šenem, nebo Jang Siungův Fang-jen. Biografie důležitých osobností byly napsány různými venkovskými šlechtici. V chanské poezii převažoval žánr fu, který se nejvíce rozvinul a zpopularizoval za vlády Wu-tiho.

Chanští učenci, jako Ťia Ji (201 př. n. l. – 169 př. n. l.), vyobrazovali předešlou dynastii Čchin, jako brutální režim, leč archeologické nálezy z Čang-ťia-šanu a Šuej-chu-ti odhalily, že mnoho předpisů v Chanských zákonech, které sestavil kancléř Siao Che, bylo čerpáno z Čchinského zákoníku.

Různé případy znásilnění, psychických týrání a vražd byly řešeny soudně. Ženy, ačkoliv měli podle zvyku méně práv, mohly podat trestní oznámení na muže. Zatímco podezřelí lidé byli uvězněni, odsouzení kriminálníci nebyli. Namísto toho, zde byly tresty, jako peněžní pokuty, nucené těžké práce pro odsouzené a trest smrti v podobě useknutí hlavy. Tresty v brzkém Chanu, např. zmrzačení, byly převzaty z Čchinského zákoníku. Série reforem zakázala tresty mučením a postupně i méně kruté bičování chodidel.

Soudní procesy vedl jeden z mnoha krajských pracovníků se soudními pravomocemi. Celek, nevyřešené případy, nebo vysokoprofilové případy byly často předávány ministrovi spravedlnosti, nebo dokonce císaři do hlavního města. V každém kraji bylo několik okresů, hlídaných policejními veliteli. Pořádek ve městech byl udržován strážníky a konstábly v okolí.

Nejběžnější základní plodiny konzumované v Chanské dynastii byly pšenice, ječmen, proso, bér, rýže a fazole. Obyčejná zelenina a ovoce k jídlu byly kaštany, hrušky, švestky, broskve, melouny, meruňky, jahody, plody voskovníku, jujuby čínské a dýňovníku, bambusové výhonky, hořčice sítinovitá a kolokázie jedlá. Mezi domestikovaná též konzumovaná zvířata patřily slepice, kachničky mandarinské, kozy, krávy, ovce, prasata, velbloudi a psi (různé rasy byly chovány speciálně pro potravu, ale většina byla pouze domácími mazlíčky). Želvy a ryby se lovily z říček a jezer. Běžně se konzumovala ulovená zvířata jako sovy, bažanti, pávi, jeleni sika a kur bambusový. Jako koření se používaly cukr, med, sůl a sójová omáčka. Pivo a víno se běžně pily.

Typy šatů, které byly nošeny, a materiálů, ze kterých byly vyráběny, závisely na sociální třídě. Bohatí lidé si mohli dovolit hedvábné róby, sukně, ponožky a palčáky, kabáty z liščí kůže, kachního peří a pantofle s kůží, perlami a hedvábnou podšívkou. Rolníci běžně nosili oblečení z konopí, vlny, nebo z kůže fretky.

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Han Dynasty na anglické Wikipedii.

Kronika lidstva (Bodo Harenberg a spol. autorů, české vydání Fortuna Print, 1992, ISBN 80-7153-039-5)

•   Obrázky, zvuky či videa k tématu Chan na Wikimedia Commons
•   Galerie Chan na Wikimedia Commons
• http://milasko.blog.cz/0909/cina-dynastie-chan Archivováno 25. 3. 2010 na Wayback Machine.