[go: up one dir, main page]
Wikipedie

Skytové

Tento článek je o etniku. O básni Alexandra Bloka pojednává článek Skytové (báseň).

Skytové, též Skythové, někdy také označovaní jako Pontští Skythové,[1][2] byl starověký východoíránský[3] jezdecký kočovný národ, který během 9. století př. n. l. až 8. století př. n. l. pronikl ze střední Asie do stepí severního Černomoří na území dnešní Ukrajiny a jižního Ruska, kde zůstal usazen od 7. století př. n. l. až do 3. století př. n. l. Zde založili mocné království Skytie, které zaniklo během sarmatských nájezdů mezi 4. a 2. století př. n. l.[4]

Maximální rozsah Skytského království v západní Asii
Maximální rozsah Skytského království v západní Asii
Maximální rozsah Skytského království v Pontské stepi
Maximální rozsah Skytského království v Pontské stepi

Skytové, zběhlí v boji na koních,[5] v 8. století př. n. l. nahradili Agathyrse a Kimmerie jako dominantní mocnost na západě euroasijské stepi.[6] V 7. století př. n. l. Skytové překročili kavkaz a spolu s Kimmerijci často podnikali nájezdy na západní Asii.[6][7]

Poté, co byli ze západní Asie vyhnáni Médy, se Skytové stáhli zpět do pontské stepi, kde bylo jejich území postupně dobýváno Sarmaty.[8] Koncem 2. století př. n. l. bylo hlavní město převážně helenizovaných Skytů Skytská Neapol na Krymu dobyto Mithridatem VI. a jejich území byla začleněna do Bosporského království.[9]

Ve 3. století našeho letopočtu byli Sarmati a poslední zbytky Skythů přemoženi Góty a v raném středověku byli Skythové a Sarmati z velké části asimilováni a pohlceni ranými Slovany.[10][11] Skytové sehráli roli v etnogenezi Osetinců, o nichž se předpokládá, že jejich předkové byli Alani.[12]

Po zmizení Skytů používali autoři starověku, středověku a raného novověku název „Skytové“ k označení různých stepních populací, které s nimi nebyly příbuzné.[13]

Skytové hráli důležitou roli na Hedvábné stezce, rozsáhlé obchodní síti spojující Řecko, Persii, Indii a Čínu, což mohlo přispět k prosperitě těchto civilizací.[14] Skytové byli proslulí svým jezdeckým umění, patřili k prvním národům, které ovládli dovednost jízdy na koni, a zdatností v boji. Vysoké úrovně dosahovalo také jejich umělecké řemeslo, jejich kovové výrobky patří k nejznámějším příkladům takzvaného zvěrného stylu.[4] Následovali své tradiční náboženství a jejich nejvýznamnějším božstvem byla Tabiti, bohyně ztotožňovaná s řeckou Hestií.

Jméno a jeho užití

editovat
 
Skytové se svými luky, Pantikapaion (dnešní Kerč), Krym, 4. století př. n. l.

Jméno Skythové vychází ze starořeckého Σκυθοι (Skythai), které se objevuje také v akkadské podobě Áš-gu-za-a-a a Iš-ku-za, a v hebrejské šknz. Z těchto výrazů lze rekonstruovat *škuδa- nebo *skuδa-, jeho etymologie je však neznámá. Hérodotos zmiňuje také sebeoznačení Skytů: Skolotoi, které je nejspíše nářeční formou výše uvedeného jména.[15]

Kromě Skytů v užším slova smyslu se také někdy hovoří o Skytech v širších slova smyslu, tedy různých starověkých kočovných národech hovořících východoíránskými jazyky, u kterých je kvůli nedostatku pramenů, jazykové i kulturní blízkosti, neustálému stěhování a vzniku různých kmenových svazů je problematické jejich přesné rozlišení. Řekové tak kromě Skytů znali Massagety, Peršané Saky, Indové Šaky, mezi něž patřili Indoskytové, a Číňané Jüe-č’.[16]

V podobném duchu se, především, v ruském prostředí hovoří o „skytsko-sibiřském světě“, archeologickém horizontu zahrnujícím kultury od jižní Sibiře (pazyrycká, Arzhan, Aldy-Bel) po severní Černomoří sdílející stejný způsob výroby zbraní a jezdecké výbavy, ale také zvláštní zvěrný či skytský umělecký styl. Historik Askold Ivančik považuje takové rozšíření pojmu za nešťastné. Upozorňuje že i archeologické kultury lesí a lesostepí severního Černomoří mezi 7. a 4. století př. n. l. představují mnohem širší fenomén než jsou Skytové historických zpráv, natož pak kultury tisíce kilometrů východněji, jejichž jazykový a etnický původ je nám neznámý.[15]

Matoucí skutečností může také být, že ve starořeckých a římských pramenech se jejich jméno bohatě užívalo i poté, co tento národ ve 3. století př. n. l. přestal dominovat černomořské stepi. V takovém užití slovo Skytové znamenalo prostě „severní barbaři“. V byzantských pramenech se jako o Skytech hovoří i o různých slovanských a turkických kočovných národech.[15]

Dějiny

editovat
Související informace naleznete také v článku Indoíránci.
 
Skytští bojovníci (rekonstrukce)
 
Skytská obranná linie z roku 339 př. n. l., rekonstrukce v Polgáru v Maďarsku

Skytové po sobě nezanechali žádné písemné prameny a zprávy o nich se dlouho omezovaly na informace od akkadských a řeckých autorů, především od Hérodota, které byly od 20. století rozšířeny díky archeologickým nálezům. Na počátku 7. století př. n. l. byli poprvé zmíněni a to v letopisech asyrského krále Asarhaddona. Ty informují o tom, že byli spojenci království Mannaea ležícího u Urmijského jezera. Je pravděpodobné, že v té době sídlili severně od Kavkazu a podnikali nájezdy na jih. Přibližně roku 672 př. n. l. žádal skytský král Partatua o ruku dcery krále Asarhaddona, pravděpodobně úspěšně, což vedlo ke skytsko-asyrskému spojenectví. Na konci 7. století byl jejich význam zastíněn Kimmerii, ale zároveň se jim povedlo proniknout pod vedením krále Madiése až do hraničních oblastí Egypta. Podle řeckých pramenů v té době také na krátko ovládli Médii.[15]

V 6. století př. n. l. zprávy o Skytech na Předním východě mizí, ale poprvé jsou zmiňováni v souvislosti s řeckými koloniemi v severním Černomoří, přičemž vztahy mezi nimi a kolonisty byly pravděpodobně převážně mírumilovné. Okolo roku 513 př. n. l. byly cílem vojenské výpravy perského krále Dareia I., jejíž přesný výsledek je nejasný. Podle Hérodota se králi podařilo donutit Skyty respektovat jeho moc a podle perských nápisů se stali Saká tjaij paradraja „zámořští Sakové“ jeho poddanými, ale Skytie zjevně zůstala nezávislá a její obyvatelé byli Řeky chápáni jako nepřemožitelní.[15]

V následujících letech, snad v souvislosti s příchodem nových populací z východu, proběhly mnohé změny v materiální kultuře a Skytové se stali agresivnějšími. Na začátku 5. století př. n. l. se pokusili dobýt Thrákii a dosáhli až poloostrova Gallipoli u Egejského moře, ale v důsledku vzestupu Odryského království se stal nakonec jejich jižní hranicí Dunaj. Poté se obrátili na řecké kolonie jako Olbia, Tyrás a Kerkinitis a ovládli je. Města na východním pobřeží Krymu, jako Pantikapaion, se však dobytí ubránila, což vedlo ke vzniku Bosporského království. Na konci 5. století př. n. l. počala skytská moc, nejspíše z důvodů vnitřních konfliktů, upadat a staré řecké kolonie se opět osamostatnily. Ve 4. století př. n. l. počal největší rozmach místní kultury a z této doby pochází největší množství monumentů a bohatých pohřbů. Vztahy s Bosporským královstvím a Řeky obecně byly opět převážně mírumilovné a skytská elita byla výrazně helenizována. Na přelomu let 331 a 331 př. n. l. se Skytii pokusil dobýt Alexander Makedonský, ale invaze nebyla úspěšná a skončila s obléháním Olbie.[15]

Na počátku 3. století př. n. l. Skytové počali z dějin mizet. Vliv na tento vývoj snad měla klimatická změna, vyčerpání pastvin a následná ekonomická krize a také příchod dalších kočovníků z východu - Sarmatů. Ve 2. století př. n. l. se jejich populace omezovalo už jen na Krym, dolní Dněpr a Dobrudžu. Na Krymu také společně s kmenem Taurů vybudovali helénistické království s centrem ve Skytské Neapoli. V 1. století př. n. l. byl tento poslední skytský stát dobyt Mithridatem VI. Pontským.[15]

Válečnictví

editovat

Podle řeckého historika Hérodota praktikovali Skytové skalpování a lov lebek. Poraženým nepřátelům uřezávali hlavy a následně z nich strhávali skalpy, které vozili připevněné na sedlech svých koní. Lebky svých nepřátel používali jako číše k pití. Skytští válečníci si zdobili tělo tetováním. V boji používali otrávené šípy. Taktéž inspirovali legendy Řeků o Amazonkách, jelikož mezi nimi válčily i ženy.[zdroj?]

Skytové a mezinárodní obchod

editovat
 
Skýtští válečníci
Výrobky haštalské kultury se dostaly ze střední a západní Evropy až na Kavkaz, a naopak výrobky maloasijských řemeslníků si našly cestu do Západní Evropy.[17]

...píše A. P. Smirnov ve své knize a pokračuje:

V této vzájemné výměně sehrálo rozhodující úlohu skytské prostřednictví.[17]

Ve skutečnosti byla obchodní trasa mnohem delší: sklo z Egypta se dostávalo až do haštalských Čech, kde se stalo vzorem pro místní výrobu (pokud považujeme haštalskou kulturu za součást Západu). Podstatné je, že z Egypta jsme dostávali skutečné sklo.[18][chybí lepší zdroj]

Odkazy

editovat

Reference

editovat

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Scythians na anglické Wikipedii.

  1. ↑ Jacobson 1995, s. 32.
  2. ↑ Cunliffe 2019, s. 42.
  3. ↑ Sulimirski 1985, s. 149–153: "During the first half of the first millennium B.C., c. 3,000 to 2,500 years ago, the southern part of Eastern Europe was occupied mainly by peoples of Iranian stock [...] The main Iranian-speaking peoples of the region at that period were the Scyths and the Sarmatians [...]"
    Melyukova 1990, s. 97–98: "From the end of the 7th century B.C. to the 4th century B.C. the Central- Eurasian steppes were inhabited by two large groups of kin Iranian-speaking tribes – the Scythians and Sarmatians [...]"
    Melyukova 1990, s. 117: "All contemporary historians, archeologists and linguists are agreed that since the Scythian and Sarmatian tribes were of the Iranian linguistic group [...]"
    Davis-Kimball, Bashilov & Yablonsky 1995, s. 91: "Near the end of the 19th century V.F. Miller (1886, 1887) theorized that the Scythians and their kindred, the Sauromatians, were Iranian-speaking peoples. This has been a popular point of view and continues to be accepted in linguistics and historical science [...]"
    Jacobson 1995, s. 31–32: "Whatever their ultimate origins, by the time the Pontic Scythians settled in the region of the Black Sea, they almost certainly spoke an Iranian language [...]"
    Batty 2007, s. 205: "The original Scythians, as far as we can tell, were Iranian-speaking nomadic pastoralists."
    Ivantchik 2018: "Scythians, a nomadic people of Iranian origin [...]"
    Dandamayev 1994, s. 37: "In modern scholarship the name 'Sakas' is reserved for the ancient tribes of northern and eastern Central Asia and Eastern Turkestan to distinguish them from the related Massagetae of the Aral region and the Scythians of the Pontic steppes. These tribes spoke Iranian languages, and their chief occupation was nomadic pastoralism."
    Harmatta 1996, s. 181: "[B]oth Cimmerians and Scythians were Iranian peoples."
    Sulimirski 1985, s. 149–153: "During the first half of the first millennium B.C., c. 3,000 to 2,500 years ago, the southern part of Eastern Europe was occupied mainly by peoples of Iranian stock [...] [T]he population of ancient Scythia was far from being homogeneous, nor were the Scyths themselves a homogeneous people. The country called after them was ruled by their principal tribe, the "Royal Scyths" (Her. iv. 20), who were of Iranian stock and called themselves "Skolotoi" [...]"
    West 2002, s. 437–440: "[T]rue Scyths seems to be those whom [Herodotus] calls Royal Scyths, that is, the group who claimed hegemony [...] apparently warrior-pastoralists. It is generally agreed, from what we know of their names, that these were people of Iranian stock [...]"
    Rolle 1989, s. 56: "The physical characteristics of the Scythians correspond to their cultural affiliation: their origins place them within the group of Iranian peoples."
    Rostovtzeff 1922, s. 13: "The Scythian kingdom [...] was succeeded in the Russian steppes by an ascendancy of various Sarmatian tribes — Iranians, like the Scythians themselves."
    Minns 1913, s. 36: "The general view is that both agricultural and nomad Scythians were Iranian."
  4. ↑ a b Scythian [online]. Encyclopaedia Britannica [cit. 2020-03-08]. Dostupné online. (anglicky) 
  5. ↑ Scythian [online]. Encyclopædia Britannica, Inc. [cit. 2019-10-04]. Dostupné online. 
  6. ↑ a b HAMBLY, Gavin. History of Central Asia: Early Western Peoples [online]. Encyclopædia Britannica, Inc. [cit. 2019-10-04]. Dostupné online. 
  7. ↑ Beckwith 2009, s. 11.
  8. ↑ Sarmatian [online]. Encyclopædia Britannica, Inc. [cit. 2019-10-04]. Dostupné online. 
  9. ↑ Harmatta 1996, s. 181–182.
  10. ↑ Brzezinski & Mielczarek 2002, s. 39: "Indeed, it is now accepted that the Sarmatians merged in with pre-Slavic populations."
  11. ↑ Mallory & Adams 1997, s. 523: "In their Ukrainian and Polish homeland the Slavs were intermixed and at times overlain by Germanic speakers (the Goths) and by Iranian speakers (Scythians, Sarmatians, Alans) in a shifting array of tribal and national configurations."
  12. ↑ Davis-Kimball, Bashilov & Yablonsky 1995, s. 165: "Iranian-speaking nomadic tribes, specifically the Scythians and Sarmatians, are special among the North Caucasian peoples. The Scytho-Sarmatians were instrumental in the ethnogenesis of some of the modern peoples living today in the Caucasus. Of importance in this group are the Ossetians, an Iranian-speaking group of people who are believed to have descended from the North Caucasian Alans."
  13. ↑ Dickens 2018, s. 1346: "Greek authors [...] frequently applied the name Scythians to later nomadic groups who had no relation whatever to the original Scythians"
  14. ↑ Beckwith 2009, s. 58–70
  15. ↑ a b c d e f g IVANČIK, Askold. Encyclopædia Iranica - Scythians [online]. [cit. 2022-12-30]. Dostupné online. (anglicky) 
  16. ↑ ŠKODA, Milan. Velké říše kočovníků. [s.l.]: Vyšehrad, 2015. ISBN 978-80-7429-473-0. S. 15–19. 
  17. ↑ a b SMIRNOV, A. P.,Skytové, Panorama: Praha 1980, str. 8
  18. ↑ Přednášky dr. Charváta na FFUK, letní semestr 1995/1996 Dostupné online

Literatura

editovat
  • Kol. autorů: Encyklopedie antiky. Academia, Praha 1973.
  • Smirnov, Alexej Petrovič: Skytové. Panorama, Praha 1980
  • Klučina, Petr - Romaňák, Andrej - Finková, Dagmar - Pokorná, Alevtina: Homo militaris. Válečnící starověku. Fragment, Havlíčkův Brod 1994. ISBN 80-85768-47-X

Externí odkazy

editovat
Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Skytové&oldid=24401918“