Jiří Dienstbier starší

V letech 1955–1960 studoval žurnalistiku na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy.

Ještě jako student vstoupil v roce 1958 do Komunistické strany Československa. V letech 1958–1969 pracoval jako zahraničně-politický redaktor a komentátor Československého rozhlasu, byl zpravodajem v západní Evropě, na Dálném východě (o bouřlivých událostech roku 1965 v Indonésii napsal knihu Noc začala ve tři ráno) a ve Spojených státech.^[8]

V šedesátých letech se účastnil demokratizačního procesu („pražské jaro“) a v době invaze vojsk Varšavské smlouvy do Československa v srpnu 1968 se postavil proti ní, mj. se podílel na protiokupačním vysílání Československého rozhlasu.^[7]

V následujícím roce byl proto vyloučen z KSČ i Svazu novinářů a propuštěn z rozhlasu. V letech 1970–1979 pracoval jako dokumentátor Projektového ústavu Výstavby hlavního města Prahy.

V 70. letech propůjčila Jiřímu Dienstbierovi své jméno redaktorka časopisu Svět v obrazech Želmíra Živná, aby se mohl podílet na publikaci z historie lékařství (GEL, František a ŽIVNÁ, Želmíra, ed. Pane doktore…: čarodějové, bradýři a lékaři. Praha: Albatros, 1975) a vydat publikaci o vývoji oblékání (ŽIVNÁ, Želmíra. Šaty dělají člověka: o módě a oblékání. Praha: Albatros, 1976. Objektiv).

V roce 1977 se stal jedním z prvních 250 signatářů Charty 77 a v letech 1979 a 1985 byl i jejím mluvčím. Byl také jedním ze zakládajících členů VONSu (1978) a podílel se na vydávání samizdatů.^[8] Z těchto důvodů byl v letech 1979–1982 ve vězení a později už mohl vykonávat pouze manuální práce, např. řezač kovů či balič knih. V roce 1983 byl zaměstnán jako noční hlídač v Montovaných stavbách, v období 1984–1989 jako topič Metrostavu.^[7]

Po vzniku Občanského fóra (OF) v listopadu 1989 se stal krátce mluvčím jeho koordinačního centra. Už v prosinci téhož roku byl jmenován ministrem zahraničí. Tuto funkci zastával v první i druhé vládě Mariána Čalfy. V obou těchto kabinetech byl zároveň místopředsedou vlády. Jako ministr zahraničí podepsal 26. února 1990 společně s Eduardem Ševardnadzem dohodu o odchodu sovětských vojsk z Československa.^[9]

Ve volbách roku 1990 zasedl do Sněmovny lidu Federálního shromáždění (volební obvod Západočeský kraj) za OF. V roce 1991 po rozkladu Občanského fóra přešel do klubu Občanského hnutí. Ve Federálním shromáždění setrval do voleb roku 1992.^[10]

Po rozdělení Československa se zapojil do české politiky. Od roku 1993 do 1996 vedl středovou mimoparlamentní liberální stranu Svobodní demokraté (navazující na Občanské hnutí), která se později spojila s Liberální stranou národně sociální, ale nikdy nezískala významný podíl voličů. V 90. letech působil jako hostující profesor na řadě vysokých škol.^[11]

V letech 1998–2001 byl zvláštním zpravodajem Komise pro lidská práva OSN pro Svazovou republiku Jugoslávii, Bosnu a Hercegovinu a Chorvatsko, později pracoval pro Reuters Founders Share Company. V roce 1999 označil zásah Severoatlantické aliance v Jugoslávii za nesmyslný, později byl i proti jednostrannému vyhlášení nezávislosti Kosova.^[12][13]

V roce 2000 neúspěšně kandidoval ve volbách do senátu za obvod Mladá Boleslav jako nestraník za ČSSD.^[14] V roce 2002 obdržel medaili Za zásluhy I. stupně.^[15]

V roce 2007 bylo jeho jméno zmíněno politiky ČSSD i SZ jako možného protikandidáta Václavu Klausovi na úřad prezidenta republiky. Dienstbier se rovněž v okamžiku, kdy se o tom začalo mluvit, v televizní debatě ostře pustil do kritiky Václava Klause, kde zmínil hlavně jeho snahu hodnotit a kritizovat vše, bez ohledu na vlastní přehled o tématech.^[16]

V senátních volbách 2008 byl zvolen jako nestraník na kandidátce ČSSD do Senátu na Kladensku.^[17] Byl předsedou senátního Výboru pro zahraniční věci, obranu a bezpečnost.^[3]

Zemřel 8. ledna 2011 v pražské vinohradské nemocnici.^[7]

Jako člen Masarykova demokratického hnutí byl rovněž nositelem Čestné medaile TGM za věrnost jeho odkazu.

Pocházel z rodiny lékaře Jiřího Dienstbiera, který byl v letech 1936–1953 primářem interního oddělení v kladenské nemocnici,^[18]. Matka byla dětská lékařka^[19]. Dědeček z matčiny strany byl pianista a hudební pedagog Emil Hájek.^[20] Jeho strýcem byl Vladislav Ribnikar, ředitel srbských novin Politika a pozdější jugoslávský ministr informací.^[21][22] Byl čtyřikrát ženatý, jeho třetí manželkou byla Květa Dienstbierová (bývalá manželka Ivana Havla), čtvrtou manželkou potom Jiřina Dienstbierová. Kromě syna Jiřího, který je také politikem, měl tři dcery Moniku, Kristinu a Irenu, jež zemřela v roce 1998.

• Noc začala ve tři ráno. [s.l.]: Vydavatelství časopisů MNO, 1967. 188 s. 
• Snění o Evropě. Praha: Lidové noviny, 1990. 160 s. ISBN 80-7106-014-3. 
• Od snění k realitě: vzpomínky z let 1989–1999. Praha: Lidové noviny, 1999. 446 s. Dostupné online. ISBN 80-7106-325-8. 
• Daň z krve. Praha: Lidové noviny, 2003. 360 s. ISBN 80-7106-585-4. 
• O hostitelích a hostech. Praha: Galén, 2011. 279 s. ISBN 80-7262-776-7. 
• Jiří Dienstbier – rozhlasový zpravodaj 1958–1969. Praha: Radioservis, 2013. 264 s. ISBN 978-80-87530-25-2. 

• Kdo je kdo : 91/92 : Česká republika, federální orgány ČSFR. Díl 1, A–M. Praha: Kdo je kdo, 1991. 636 s. ISBN 80-901103-0-4. S. 150. 
• Kdo je kdo = Who is who : osobnosti české současnosti : 5000 životopisů / (Michael Třeštík editor). 5. vyd. Praha: Agentura Kdo je kdo, 2005. 775 s. ISBN 80-902586-9-7. S. 103. 
• Osobnosti – Česko : Ottův slovník. Praha: Ottovo nakladatelství, 2008. 823 s. ISBN 978-80-7360-796-8. S. 120. 
• TOMEŠ, Josef, a kol. Český biografický slovník XX. století I. A–J. Praha ; Litomyšl: Paseka, 1999. 634 s. ISBN 80-7185-245-7. S. 234–235. 

• Charta 77
• Seznam mluvčích Charty 77
• Želmíra Živná

•   Obrázky, zvuky či videa k tématu Jiří Dienstbier na Wikimedia Commons
•   Osoba Jiří Dienstbier ve Wikicitátech
• Seznam děl v Souborném katalogu ČR, jejichž autorem nebo tématem je Jiří Dienstbier (1937–2011)
• http://jiri.dienstbier.cz/cz/^{[nedostupný zdroj]} Oficiální stránky
• Jiří Dienstbier Archivováno 18. 6. 2020 na Wayback Machine. v Kdo byl kdo v našich dějinách ve 20. století
• Blog Jiřího Dientsbiera na Aktuálně.cz
• Dienstbier připustil kandidaturu na Hrad Archivováno 22. 3. 2007 na Wayback Machine. (Novinky.cz, 10.3.2007)
• Jiří Dienstbier na serveru totalita.cz
• Jiří Dienstbier na aktualne.cz
• Pořad Českého rozhlasu Plus Jiří Dienstbier, novinář a diplomat, ne však politik a tahoun, obsahuje řadu podrobných a málo známých informací o životě Jiřího Dienstbiera, soustředí se především na roky 1968 a 1989.
• Mě zajímá politika, ne funkce Pořad Českého rozhlasu Plus, množství neznámých archivních záznamů hlasu Jiřího Dienstbiera.