Giovanni Papini

Giovanni Papini (9. ledna 1881 Florencie – 8. července 1956 tamtéž) byl italský novinář, esejista, prozaik, povídkář, básník, literární kritik a filozof. Od počátku do poloviny dvacátého století byl v Itálii známým a kontroverzním veřejným intelektuálem. Papini byl obdivován pro svůj styl psaní a angažoval se ve vášnivých polemikách. Střídal avantgardní směry jako futurismus a dekadenci, přecházel z jedné politické a filozofické polohy do druhé, ale vždy zůstával neuspokojený. Mimo jiné byl nejranějším a nejnadšenějším představitelem a propagátorem italského pragmatismu. Dále také konvertoval od antiklerikalizmu a ateismu ke katolicismu (1921) a od přesvědčeného intervencionismu před rokem 1915 dospěl až k averzi vůči válce. Ve 30. letech 20. století přešel od individualismu ke konzervatismu a nakonec se stal fašistou, přičemž si však zachoval odpor k nacismu.

Giovanni Papini
Narození	9. ledna 1881 Florencie
Úmrtí	8. července 1956 (ve věku 75 let) Florencie
Příčina úmrtí	amyotrofická laterální skleróza
Místo pohřbení	Cimitero delle Porte Sante
Pseudonym	Gianfalco
Povolání	básník, novinář, spisovatel, literární kritik, životopisec, autor sci-fi a filozof
Žánr	báseň v próze
Ocenění	Vena Marzotto
Podpis
multimediální obsah na Commons
Seznam děl v Souborném katalogu ČR
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Jako jeden ze zakladatelů časopisů Leonardo (1903) a Lacerba (1913) pojímal literaturu jako „akci“ a jeho spisy měly rétorický a neuctivý tón. Ačkoli byl přes své samouctví značně vzdělaný, zastával jako ikonoklastický redaktor a spisovatel vedoucí roli v italském futurismu a raných literárních hnutích mládeže. Působil ve Florencii a aktivně se účastnil zahraničních literárních filozofických a politických hnutí, jako byl francouzský intuicionismus Bergsona a angloamerický pragmatismus Peirceho a Jamese. Propagoval rozvoj italské kultury a státu, a pak se svým individualistickým a idealistickým pojetím života a umění působil jako mluvčí katolické víry.

Papiniho literární úspěch začal textem Il crepuscolo dei filosofi (Soumrak filozofů), vydaným v roce 1906, a pokračoval roku 1913 vydáním autobiografického románu Un uomo finito (Hotový člověk).

Papiniho dílo bylo kvůli jeho katolicismu a fašismu po jeho smrti téměř zapomenuto,^[1] ačkoli bylo později znovu přehodnoceno a doceněno: v roce 1975 argentinský spisovatel Jorge Luis Borges označil Papiniho za „nezaslouženě zapomenutého“ autora.