Ferdinand I. Bulharský

Stejně jako jiné evropské národy, i Bulhaři v 19. století prošli národním sebeuvědoměním. V roce 1876 tento proces vedl až k revolučnímu povstání, vyvolaném bulharskou elitou odmítající stav, kdy Bulharsko stále zůstává součástí Osmanské říše. Povstání bylo Tureckem surově potlačeno. Razance, se kterou Turci v Bulharsku skoncovali s povstáním, vyvolala reakci Ruska a poté i ostatních evropských velmocí. Situace vedla k tomu, že na berlínském kongresu v roce 1878 Bulharsko získalo částečnou samostatnost. Na severu vzniklo autonomní knížectví. Jih, Velká Rumelie, patřil k Turecku, ale měl křesťanského guvernéra. V roce 1879 Národní shromáždění ve Velkém Tarnovu přijalo ústavu bulharského knížectví. Panovníkem byl prohlášen Alexandr I. z rodu Battenbergů. Na politické scéně, jež byla značně nestabilní, dominoval Stefan Stambolov. Stambolov dosáhl v roce 1885 připojení východní Rumelie. Bulharsko bylo sjednocené, a toto připojení si Bulhaři uhájili i ve válce proti Srbům. Sambolov přestál i pád Alexandra I., a z jeho iniciativy se kandidátem na bulharský knížecí trůn stal Ferdinand z rodu Sachsen-Coburg-Gotha. Této dynastii se v 19. a na počátku 20. století podařilo obsadit několik evropských trůnů včetně bulharského. Ferdinand I. vládl Bulharsku během dvou balkánských válek. Byly předehrou k první světové válce, která ukončila vládu Ferdinanda na bulharském trůnu a ve svých důsledcích vedla k exilu Ferdinanda a k prohlášení Bulharska republikou.

Ferdinand nastoupil na bulharský trůn 7. července 1887. Stambolov mu byl jako ministerský předseda oporou. Na druhé straně Stambolov byl proti sbližování Bulharska s Ruskem, které bylo tradičním bulharským protektorem a jeho nejmocnějším sousedem. Ferdinand Stambolova sesadil a v roce 1895 ho nechal zavraždit. Stabilizoval vztahy s Ruskem, dokonce jako katolík slíbil, že jeho syn Boris přestoupí na pravoslaví. Jako bulharský vládce dosáhl kníže Ferdinand I. uznání evropských velmocí. Po Stambolovově smrti se vlády v zemi rychle střídaly, ale zem se i přesto rychle rozvíjela. V roce 1908 se Ferdinand rozhodl ukončit i formální závislost na Turecku a s pomocí Rakouska vyhlásil 22. října 1908 samostatnost a sebe jmenoval bulharským carem. V té době už Turecko bylo značně nestabilní a nedokázalo na situaci reagovat. Evropské mocnosti nezasahovaly, nechaly věcem volný průběh.

Vzhledem k situaci v Turecku usoudil Ferdinand I. Bulharský, že nastal čas zaútočit na Turecko, a že existuje reálná možnost „dorazit nemocného muže na Bosporu“. Zformoval Balkánský spolek, tvořený krom Bulharska Srbskem, Řeckem a Černou Horou. První balkánská válka začala na podzim 1912. Balkánský spolek v krvavém konfliktu zvítězil, a nebýt intervence evropských mocností, byla by osmanská moc na Balkáně definitně ukončena. Výsledek londýnského jednání byl pro Bulharsko zklamáním. Skončil sen o Velkém Bulharsku s přístupem k Egejskému moři obsahujícím i Makedonii. Zklamaní Bulhaři zahájili po uzavření londýnského míru válku proti bývalým spojencům. Válka skončila pro Bulharsko katastrofou. Bukurešťský mír uzavřený roku 1913 připravil Bulharsko o Dobrudžu, kterou dostalo Rumunsko, o Thrákii, kterou získalo Řecko, a o část Makedonie, která připadla Srbsku.

Frustrace z výsledků obou balkánských válek umocnila touhu Bulharů po pomstě. Neúspěchem byla ovlivněna zahraničněpolitická orientace země. Ferdinandovi vyhovovaly protisrbské nálady, preferoval politické zaměření na Rakousko-Uhersko a Německo. V létě roku 1915 vstoupilo Bulharsko do války na straně Ústředních mocností. Zpočátku se vše dařilo: Bulharsko se odškodnilo na úkor všech svých nepřátel z druhé balkánské války. V průběhu války Němci po svém spojenci Bulharsku požadovali stále větší angažovanost v bojích a ekonomika země nebyla na takové výdaje připravená.

K ekonomickým problémům se v roce 1918 přidaly i vojenské neúspěchy. Po debaklu na tzv. Soluňské frontě donutila bulharská opozice Ferdinanda abdikovat ve prospěch jeho syna Borise. Ferdinand dožil v exilu ve svém rodném Coburgu. Zemřel 10. září 1948, devět měsíců poté, co Bulharsko přijalo socialistickou ústavu.^[1] Car Ferdinand svou vládu skončil v roce 1918 po podpisu abdikace se slovy: „Přišel jsem sem, abych tu zůstal (až do smrti).“ Toto přání se mu však nesplnilo, což ho trápilo až do jeho smrti v roce 1948.

 

V roce 1893 se oženil s parmskou princeznou Marií Luisou (17. 1. 1870 Řím – 31. 1. 1899 Sofie), která zemřela den po porodu čtvrtého potomka:

• 1. Boris (30. 1. 1894 Sofie – 28. 8. 1943 tamtéž), jako Boris III. bulharský car od roku 1918 až do své smrti
  • ⚭ 1930 princezna Jana Savojská (13. 11. 1907 Řím – 26. 2. 2000 Estoril)
• 2. Kyril (17. 11. 1895 Sofie – 1. 2. 1945 tamtéž), svobodný a bezdětný, regent v bulharském carství 1943-1944 za svého nezletilého synovce Simeona, po převzetí moci komunisty v září 1944 byl lidovým soudem odsouzen k smrti a následujícího roku popraven
• 3. Eudoxia Augusta (5. 1. 1898 Sofie – 4. 10. 1985 Friedrichshafen), v září 1944 zatčena a mučena komunisty, po propuštění se usadila v Německu, svobodná a bezdětná
• 4. Naděžda Klementina (30. 1. 1899 Sofie – 15. 2. 1958 Stuttgart)
  • ⚭ 1924 Albrecht Evžen Württemberský (8. 1. 1895 Stuttgart – 24. 6. 1954 Schwäbisch Gmünd), vévoda württemberský

Ferdinandovou druhou manželkou se v roce 1908 stala princezna Eleonora Reussová z Kestřic. Jejich manželství bylo bezdětné.

•   Obrázky, zvuky či videa k tématu Ferdinand I. Bulharský na Wikimedia Commons

Tento článek je příliš stručný nebo postrádá důležité informace. Pomozte Wikipedii tím, že jej vhodně rozšíříte. Nevkládejte však bez oprávnění cizí texty.

Předchůdce: Alexandr I.

Bulharský kníže 1887–1908

Nástupce: -

Předchůdce: -

Bulharský car 1908–1918

Nástupce: Boris III.