Arnošt Lustig

Pocházel z rodiny malého obchodníka. Narodil se v Praze-Libni, kde s rodiči a sestrou Hanou bydlel na Královské třídě č. p. 428 (dnes Sokolovská ulice) a po čase na Královské č. p. 137.^[2] Zde také vychodil obecnou školu a začal studovat na reálce, ze které však byl roku 1941 z rasových důvodů vyloučen (jako Žid), poté se vyučil krejčím. 13. listopadu 1942^[zdroj?] byl poslán do Terezína; později poznal i další koncentrační tábory, Osvětim a Buchenwald. V dubnu 1945 jako zázrakem uprchl z transportu smrti (z Buchenwaldu do Dachau) a ukrýval se až do konce války v Praze. Holokaust přežila jen jeho matka a sestra^[3], po příjezdu do Osvětimi v roce 1944 šel otec^[4] rovnou do plynu, protože měl brýle a bylo mu 52 let. Lustigova díla se už od prvních povídkových souborů zabývají právě tematikou Židů a druhé světové války. Po válce se oženil s Věrou Weislitzovou (1927–2009), která je autorkou básnické sbírky Dcera Olgy a Lea a knihy povídek Pes z Klagenfurtu.

Od roku 1946 studoval na Vysoké škole politické a sociální, začal také přispívat do novin a časopisů. Roku 1948 odjel do Izraele jako zpravodaj Lidových novin v izraelsko-arabské válce, po návratu pracoval jako redaktor Čs. rozhlasu, kde se velmi spřátelil s F. R. Krausem a stal se jeho žákem. Poté byl vedoucím kulturní rubriky týdeníku Mladý svět, byl i scenáristou Čs. filmu (Barrandov): napsal mj. scénář podle své novely Modlitba pro Kateřinu Horovitzovou.

V průběhu padesátých a šedesátých let vystřídal několik zaměstnání. Byl členem Komunistické strany Československa.^[5]

V srpnu 1968 trávil Arnošt Lustig se svou rodinou a dalšími novináři a umělci dovolenou v Itálii. Zde se ráno 22. srpna dozvěděl o invazi vojsk Varšavské smlouvy v Československu. Do Prahy se už s manželkou a dětmi nevrátili.^[6] Nejdříve odjeli do Jugoslávie, kde působil v záhřebském filmovém studiu, poté žili v Izraeli, v roce 1970 se nakonec usadili v USA, kde Lustig od roku 1973 přednášel film, literaturu a scenáristiku na Americké univerzitě ve Washingtonu. V roce 1978 byl na washingtonské American University jmenován profesorem. Po návratu do Prahy se v roce 1990 stal čestným presidentem nově založené Společnosti Franze Kafky. V roce 1995 se stal šéfredaktorem české verze časopisu Playboy.

V sobotu 26. února 2011 zemřel v Praze na rakovinu.

K prvnímu výročí spisovatelova úmrtí v roce 2012 byla Česko-izraelskou smíšenou obchodní komorou zřízena Cena Arnošta Lustiga. Oceněnými se stávají osobnosti, které v sobě spojují vlastnosti jako jsou „odvaha a statečnost, lidskost a spravedlnost“.

 

Jeho tvorba málokdy vybočila z tématu holokaustu. Jeho knihy náleží k tzv. druhé vlně válečné prózy, tj. válečná próza z 50. a 60. let. Autoři druhé vlny se spíše soustředili na psychiku a vztah jedince k době než na události v širších souvislostech, na rozdíl od faktograficky zaměřených autorů vlny první.

 

Rysy jeho tvorby: vychází z drastických zkušeností hlavně z koncentračních táborů (vydává osobní zpověď). Chtěl tímto způsobem své dceři vylíčit tuto dobu. Zachycuje osudy mladých dívek, žen a starých lidí (jsou nejvíce zranitelní, protože jsou bezbranní). Všechny události představuje tak, jako by byly každodenní. Příběhy jsou buď povídky nebo novely a první vznikaly už v 1. pol. 50. let. Své příběhy neustále přepracovává. Již od svých prvních próz, soustředěných v povídkových sbírkách Noc a naděje a Démanty noci píše Lustig příběhy, v jejichž centru stojí obyčejné, zdánlivě nehrdinské lidské charaktery konfrontované s mezní životní situací v koncentračních táborech. Válečnou tematiku neopouští ani ve svých rozsáhlejších, psychologicky laděných textech Můj známý Vili Feld a Dita Saxová. Ve svých prózách i s odstupem padesáti let hledá Lustig smysl lidství a podstatu lidského bytí. Pro jeho prózy, poznamenané zkušenostmi s nacistickou genocidou, je charakteristická věcnost podání a střízlivá dramatičnost.

• Noc a naděje, 1957 – sb. povídek, 7 povídek inspirovaných vlastními zážitky autora v terezínském ghettu
• Démanty noci, 1958 – sb. povídek, obsahuje povídku Tma nemá stín, která byla podle scénáře, na kterém se A. L. rovněž podílel, v režii Jana Němce roku 1964 zfilmována a patří ke klenotům české kinematografie, Kniha povídek a novel Démanty noci byla vydána poprvé v nakladatelství Mladá fronta v roce 1958. V češtině a četných překladech pak vyšla ve světě ještě několikrát. Spolu s románem Dita Saxová patří nejen k vrcholům Lustigovy tvorby, ale také do zlatého fondu poválečné literatury.
• Ulice ztracených bratří, 1959 – sb. povídek
• Můj známý Vili Feld, 1961 – novela, příběh člověka, který si obratně získává prospěch v Němci obsazené Praze i v prostředí koncentračního tábora (po válce pak deziluze a pocit zbytečnosti)
• První stanice štěstí, 1961 – povídky s poněkud socialistickým nádechem
• Dita Saxová, 1962 – novela, o dívce, která se vrací z koncentračního táboru a není pro své otřesné zážitky schopná navázat normální život; kvůli nejistotě v poválečném světě nakonec odjíždí do Švýcarska a páchá sebevraždu
• Noc a den, 1962 – přepracovaný soubor již dříve vydaných povídek
• Transport z ráje, 1962
• Nikoho neponížíš, 1963 – sb. 4 povídek z prostředí protektorátu a Květnové revoluce
• Modlitba pro Kateřinu Horovitzovou, 1964 – novela podle skutečné události z roku 1943 v Itálii (Tehdy Němci na Sicílii zajali bohaté židovské podnikatele s americkými pasy, pod záminkami z nich vymámí jejich peníze a ožebračí je, pak je pošlou s mladou tanečnicí Kateřinou do plynu. Ta si to jako jediná uvědomí, vytrhne dozorci pistoli a zastřelí ho, i když ví, že vzpoura je marná.)
• Vlny v řece, 1964 – souborné vydání několika jeho předchozích prací
• Bílé břízy na podzim, 1966; přepracováno jako Bílé břízy, 2008
• Propast: Román, 1966 – vojín spadne do propasti a smrtelně se zraní, bilancuje svůj život
• Hořká vůně mandlí, 1968 – povídky, osudy jedné z mnoha židovských rodin zasažených holokaustem, tematikou jsou koncentrační tábory, válka a její následky
• Miláček, 1968 – román, zde zúročil zkušenost z izraelsko-arabského konfliktu, milostný příběh odehrávající se v obleženém Jeruzalémě, očima novináře Danyho Polnauera je sledován milostný příběh z první izraelsko-arabské války. Většina vydaných nákladů byla zničena. Nové doplněné vydání 2009.
• Nemilovaná: Z deníku sedmnáctileté Perly Sch., 1979 – novela, příběh prostitutky v terezínském ghettu stylizovaný jako její deník;
• Král promluvil, neřekl nic, 1990 – román, návrat k postavě Viliho Felda z románu Můj známý Vili Feld
• Tma nemá stín, 1991
• Velká trojka, 1991 – Arnošt Lustig, Josef Škvorecký, Milan Kundera
• Trilogie o osudech tří židovských žen:
  • Colette: Dívka z Antverp, 1992
  • Tanga: Dívka z Hamburku, 1992
  • Lea: Dívka z Leeuwardenu, 2000
• Dům vrácené ozvěny, 1994
• Dívka s jizvou, 1995
• Kamarádi, 1995 – přibližuje život party židovských mladíků v Praze
• Modrý den, 1995
• Porgess, 1995
• Neslušné sny, 1997
• Oheň na vodě: Povídky, 1998
• Dobrý den, pane Lustig: Myšlenky o životě, 1999
• Krásné zelené oči, 2000
• Odpovědi: Rozhovory s Harry Jamesem Cargassem a Michalem Bauerem, 2000
• Eseje: Vybrané texty z let 1965–2000, 2001
• 3x18 (portréty a postřehy), 2002 – autobiografie (spoluautor František Cinger)
• Zasvěcení, 2002
• Esence, 2004 – sbírka citátů
• O literatuře, 2006 – úvaha o literatuře a sbírka povídek (česky, německy, anglicky, francouzsky)
• O ženách, 2008 – úvaha o ženách (spoluautorka Markéta Mališová)
• Zloděj Kufrů, 2008 – román o lásce náctiletých – Ludvíčka Adlera a Markétky Fischerové v Terezíně
• Láska tělo a smrt, 2009 – dvě povídky (autorka druhé je Michaela Kabátová)
• Zpověď, 2009 – esence vzpomínek a úvah o životě
• Láska a tělo, 2009 – román milostných vyznání a esejistických podobenství o smyslu života
• Okamžiky s Otou Pavlem, 2010
• O spisovatelích, 2010 (spoluautorka Markéta Mališová)
• Případ Marie Navarové, 2010 – poslední román autora; jak zasáhla smrt Heidricha osud náhodné ženy
• O ženách, 2011, nakladatel Aleš Čeněk, 177 stran, spoluautorka Mališová Markéta

Mnohé z Lustigových prací se dočkaly televizních a filmových adaptací.

Po Lustigově emigraci uschoval některé jeho rukopisy spisovatel Ota Pavel tím, že je zazdil na chatě.^[7]

O svém životě a díle hovořil v knižním rozhovoru s Karlem Hvížďalou Tachles, Lustig (2011, Mladá fronta)

Vedle své literární tvorby také spolupracoval s českým sklářem Janem Huňátem a podílel se tak na tvorbě designu otisku své dlaně v křišťálovém skle – Křišťálovém doteku.

• 1967: Státní cena za literaturu – za televizní inscenaci románu Modlitba pro Kateřinu Horovitzovou^[8]
• 1996: Cena Karla Čapka^[9]
• 2000: medaile Za zásluhy   1. stupeň
• 2003: Nominace na Pulitzerovu cenu^[10]
• 2006: Čestné občanství MČ Prahy 2 uděleno 3. května
• 2008: Udělena Cena Franze Kafky^[11]
• 2009: Nominace na Mezinárodní Man Bookerovu cenu – za dlouhodobý přínos světové literatuře v angličtině^[12]

•   Osoba Arnošt Lustig ve Wikicitátech
•   Obrázky, zvuky či videa k tématu Arnošt Lustig na Wikimedia Commons
• Seznam děl v Souborném katalogu ČR, jejichž autorem nebo tématem je Arnošt Lustig
• Arnošt Lustig ve Slovníku české literatury po roce 1945
• Profil na stránkách Festivalu spisovatelů Praha
• Česká televize – Třináctá komnata Arnošta Lustiga
• Zemřel Arnošt Lustig
• Arnošt Lustig v Česko-Slovenské filmové databázi
• Arnošt Lustig na Kinoboxu