Bible kralická (1918)/Job

¹ Byl muž v zemi Uz, jménem Job, a muž ten byl sprostný a upřímý, boje se Boha, a vystříhaje se zlého. ² Kterémuž se narodilo sedm synů a tři dcery. ³ A měl dobytka sedm tisíc ovec, tři tisíce velbloudů, pět set spřežení volů, a pět set oslic, a čeledi služebné velmi mnoho, a byl muž ten vznešenější nade všecky lidi východní. ⁴ I scházívali se synové jeho, a strojívali hody po domích, každý ve dni svém. Posílávali také, a zvávali své tři sestry, aby jedly a pily s nimi. ⁵ A když vypořádali dny hodů, posílával Job, a posvěcoval jich, a vstávaje ráno, obětoval zápaly podlé počtu všech jich. Nebo říkával Job: Snad zhřešili synové moji, aneb zlořečili Bohu v srdci svém. Tak činíval Job po všecky ty dny. ⁶ Jednoho pak dne, když přišli synové Boží, aby se postavili před Hospodinem, přišel také i Satan mezi ně. ⁷ Tedy řekl Hospodin Satanovi: Odkud jdeš? I odpověděl Satan Hospodinu, řka: Procházel jsem zemi, a obcházel jsem ji. ⁸ I řekl Hospodin Satanovi: Spatřil-lis služebníka mého Joba, že není jemu rovného na zemi, a že jest muž sprostný a upřímý, bojící se Boha a varující se zlého. ⁹ A odpovídaje Satan Hospodinu, řekl: Zdaliž se Job darmo bojí Boha? ¹⁰ Zdaž jsi ty ho neohradil i domu jeho a všeho, což má, se všech stran? Dílu rukou jeho požehnal jsi, a dobytek jeho rozmnožil se na zemi. ¹¹ Ale vztáhni nyní ruku svou, a dotkni se všeho, což má, nebude-liť zlořečiti v oči. ¹² Tedy řekl Hospodin Satanovi: Aj, cožkoli má, v moci tvé buď, toliko na něj nevztahuj ruky své. I vyšel Satan od tváři Hospodinovy. ¹³ Jednoho pak dne synové a dcery jeho jedli, a pili víno v domě bratra svého prvorozeného. ¹⁴ I přišel posel k Jobovi, a řekl: Když volové orali, a oslice se pásly podlé nich, ¹⁵ Vpád učinivše Sabejští, zajali je, a služebníky zbili ostrostí meče, a utekl jsem toliko já sám, abych oznámil tobě. ¹⁶ A když on ještě mluvil, přišed druhý, řekl: Oheň Boží spadl s nebe, a rozpáliv se na dobytek i na služebníky, sehltil je, já pak utekl jsem toliko sám, abych oznámil tobě. ¹⁷ A když ten ještě mluvil, jiný přišed, řekl: Kaldejští sšikovavše tři houfy, připadli na velbloudy, a zajali je, a služebníky zbili ostrostí meče, a utekl jsem toliko já sám, abych oznámil tobě. ¹⁸ A když ten ještě mluvil, jiný přišel a řekl: Synové tvoji a dcery tvé jedli, a pili víno v domě bratra svého prvorozeného. ¹⁹ A aj, vítr veliký strhl se z té strany od pouště, a udeřil na čtyři úhly domu, tak že se obořil na děti, i zemřeli, a utekl jsem toliko já sám, abych oznámil tobě. ²⁰ Tedy Job vstav, roztrhl roucho své, a oholil hlavu svou, a padna na zem, poklonu učinil. ²¹ A řekl: Nahý jsem vyšel z života matky své, nahý se také zase tam navrátím. Hospodin dal, Hospodin též odjal. Buď požehnáno jméno Hospodinovo. ²² V tom ve všem nezhřešil Job, a nepřivlastnil Bohu nic nemoudrého.

¹ I stalo se opět jednoho dne, že když přišli synové Boží, aby se postavili před Hospodinem, přišel také i Satan mezi ně, aby se postavil před Hospodinem. ² Tedy řekl Hospodin Satanovi: Odkud jdeš? I odpověděl Satan Hospodinu, řka: Procházel jsem zemi, a obcházel jsem ji. ³ I řekl Hospodin Satanovi: Spatřil-lis služebníka mého Joba, že není jemu rovného na zemi, že jest muž sprostný a upřímý, bojící se Boha, a varující se zlého, a že po dnes trvá v upřímnosti své, ačkoli jsi ty mne popudil proti němu, abych jej hubil bez příčiny. ⁴ A odpovídaje Satan Hospodinu, řekl: Kůži za kůži, a všecko, což má člověk, dá za sebe samého. ⁵ Ale vztáhni nyní ruku svou, a dotkni se kostí jeho, a masa jeho, nebude-liť v oči zlořečiti tobě. ⁶ Tedy řekl Hospodin Satanovi: Aj, v moci tvé buď, a však zachovej ho při životu. ⁷ Protož vyšed Satan od tváři Hospodinovy, ranil Joba nežitem nejhorším, od zpodku nohy jeho až do vrchu hlavy jeho, ⁸ Tak že vzal střepinu, aby se jí drbal, usadiv se v popele. ⁹ I řekla jemu žena jeho: Ještě vždy trváš v své upřímnosti? Zlořeč Bohu a umři. ¹⁰ Jížto řekl: Mluvíš, jako jedna z bláznivých mluvívá. Dobré-liž jen věci bráti budeme od Boha, zlých pak nebudeme přijímati? V tom ve všem nezhřešil Job rty svými. ¹¹ Když pak uslyšeli tři přátelé Jobovi o všem tom zlém, kteréž přišlo na něj, přišli jeden každý z místa svého: Elifaz Temanský, a Bildad Suchský a Zofar Naamatský, na tom zůstavše spolu, aby přijdouce k němu, politovali ho a těšili jej. ¹² Kteříž pozdvihše očí svých zdaleka, nepoznali ho. Potom pozdvihše hlasu svého, plakali, a roztrhše jeden každý roucho své, házeli prachem nad hlavy své zhůru. ¹³ A seděli s ním na zemi sedm dní a sedm nocí, a žádný k němu nepromluvil slova; nebo viděli, že se velmi rozmohla bolest jeho.

¹ Potom otevřev Job ústa svá, zlořečil dni svému. ² Nebo mluvě Job, řekl: ³ Ó by byl zahynul ten den, v němž jsem se naroditi měl, i noc, v níž bylo řečeno: Počat jest pacholík. ⁴ Ten den ó by byl obrácen v temnost, aby ho byl nevyhledával Bůh shůry, a nebyl osvícen světlem. ⁵ Ó by jej byly zachvátily tmy a stín smrti, a aby jej byla přikvačila mračna, a předěsila horkost denní. ⁶ Ó by noc tu mrákota byla opanovala, aby nebyla připojena ke dnům roku, a v počet měsíců nepřišla. ⁷ Ó by noc ta byla osaměla, a zpěvu aby nebylo v ní. ⁸ Ó by jí byli zlořečili ti, kteříž proklínají den, hotovi jsouce vzbuditi velryba. ⁹ Ó by se byly hvězdy zatměly v soumraku jejím, a očekávajíc světla, aby ho nebyla dočekala, ani spatřila záře jitřní. ¹⁰ Nebo nezavřela dveří života mého, ani skryla trápení od očí mých. ¹¹ Proč jsem neumřel v matce, aneb vyšed z života, proč jsem nezahynul? ¹² Proč jsem vzat byl na klín, a proč jsem prsí požíval? ¹³ Nebo bych nyní ležel a odpočíval, spal bych a měl bych pokoj, ¹⁴ S králi a radami země, kteříž sobě vzdělávali místa pustá, ¹⁵ Aneb s knížaty, kteříž měli zlato, a domy své naplňovali stříbrem. ¹⁶ Aneb jako nedochůdče nezřetelné proč jsem nebyl, a jako nemluvňátka, kteráž světla neviděla? ¹⁷ Tamť bezbožní přestávají bouřiti, a tamť odpočívají ti, jenž v práci ustali. ¹⁸ Také i vězňové pokoj mají, a neslyší více hlasu násilníka. ¹⁹ Malý i veliký tam jsou rovni sobě, a služebník jest prost pána svého. ²⁰ Proč Bůh dává světlo zbědovanému a život těm, kteříž jsou ducha truchlivého? ²¹ Kteříž očekávají smrti, a není jí, ačkoli jí hledají pilněji než skrytých pokladů? ²² Kteříž by se veselili s plésáním a radovali, když by nalezli hrob? ²³ Člověku, jehož cesta skryta jest, a jehož Bůh přistřel? ²⁴ Nebo před pokrmem mým vzdychání mé přichází, a rozchází se jako voda řvání mé. ²⁵ To zajisté, čehož jsem se lekal, stalo se mi, a čehož jsem se obával, přišlo na mne. ²⁶ Neměl jsem pokoje, aniž jsem se ubezpečil, ani odpočíval, až i přišlo pokušení toto.

¹ Jemuž odpovídaje Elifaz Temanský, řekl: ² Počneme-li mluviti s tebou, neponeseš-liž toho těžce? Ale kdož by se zdržeti mohl, aby neměl mluviti? ³ Aj, učívals mnohé, a rukou opuštěných jsi posiloval. ⁴ Padajícího pozdvihovals řečmi svými, a kolena zemdlená jsi zmocňoval. ⁵ Nyní pak, jakž toto přišlo na tebe, těžce to neseš, a jakž tě dotklo, předěšen jsi. ⁶ Nebylo-liž náboženství tvé nadějí tvou, a upřímost cest tvých očekáváním tvým? ⁷ Rozpomeň se, prosím, kdo jest kdy nevinný zahynul? Aneb kde upřímí vyhlazeni jsou? ⁸ Jakož jsem já vídal ty, kteříž orali nepravost, a rozsívali převrácenost, že ji i žali. ⁹ Od dchnutí Božího hynou, a duchem prchlivosti jeho v nic obracíni bývají. ¹⁰ Řvání lva a hlas lvice a zubové mladých lvíčat setříni bývají. ¹¹ Hyne lev, že nemá loupeže, a lvíčata mladá rozptýlena bývají. ¹² Nebo i tajně doneslo se mne slovo, a pochopilo ucho mé něco maličko toho. ¹³ V přemyšlováních z vidění nočních, když připadá tvrdý sen na lidi, ¹⁴ Strach připadl na mne a lekání, kteréž předěsilo všecky kosti mé. ¹⁵ Duch zajisté před tváří mou šel, tak že vlasové vstávali na těle mém. ¹⁶ Zastavil se, ale neznal jsem tváři jeho; tvárnost jen byla před očima mýma. Mezi tím mlče, slyšel jsem hlas: ¹⁷ Zdaliž může člověk spravedlivějším býti než Bůh, aneb muž čistším nad toho, kterýž ho učinil? ¹⁸ Ano mezi služebníky jeho není dokonalosti, a při andělích svých zanechal nedostatku. ¹⁹ Čím více při těch, kteříž bydlejí v domích hliněných, jejichž základ jest na prachu, a setříni bývají snáze než mol. ²⁰ Od jitra až do večera stíráni bývají, a kdož toho nerozvažují, na věky zahynou. ²¹ Zdaliž nepomíjí sláva jejich s nimi? Umírají, ale ne v moudrosti.

¹ Zavolejž tedy, dá-liť kdo odpověd? A k kterému se z svatých obrátíš? ² Pakli k bláznu, zahubí ho rozhněvání, a nesmyslného zabije prchlivost. ³ Jáť jsem viděl blázna, an se vkořenil, ale hned jsem zle tušil příbytku jeho, řka: ⁴ Vzdáleniť jsou synové jeho od spasení; nebo potříni budou v bráně, aniž bude, kdo by je vytrhl. ⁵ Obilé jeho zžíře hladovitý, a i z prostřed trní je vychvátí; nadto sehltí násilník statek takových. ⁶ Neboť nepochází z prachu trápení, aniž se z země pučí bída. ⁷ Ale člověk rodí se k bídě, tak jako jiskry z uhlí zhůru létají. ⁸ Jistě žeť bych já hledal Boha silného, a jemu bych předložil při svou, ⁹ Kterýž činí věci veliké, nezpytatelné, divné, a jimž počtu není, ¹⁰ Kterýž dává déšť na zemi, a spouští vody na pole, ¹¹ Kterýž sází opovržené na místě vysokém, a žalostící vyvyšuje spasením, ¹² Kterýž v nic obrací myšlení chytráků, tak aby nemohli k skutku přivésti ruce jejich ničeho, ¹³ Kterýž lapá moudré v chytrosti jejich; nebo rada převrácených bláznová bývá. ¹⁴ Ve dne motají se jako ve tmách, a jako v noci šámají o poledni. ¹⁵ Kterýž zachovává od meče a od úst jejich, a chudého od ruky násilníka. ¹⁶ Máť zajisté nuzný naději, ale nepravost musí zacpati ústa svá. ¹⁷ Aj, jak blahoslavený jest člověk, kteréhož tresce Bůh! A protož káráním Všemohoucího nepohrdej. ¹⁸ Onť zajisté uráží, on i obvazuje; raní, ruka jeho také léčí. ¹⁹ Z šesti úzkostí vysvobodil by tebe, ano i v sedmi nedotklo by se tebe zlé. ²⁰ V hladu vykoupil by tě od smrti, a v boji od moci meče. ²¹ Když utrhá jazyk, byl bys skryt, aniž bys se bál zhouby, když by přišla. ²² Zhouba a hlad buď tobě za smích, a nestrachuj se ani líté zvěři zemské. ²³ Nebo s kamením polním příměří tvé, a zvěř lítá polní pokoj zachová k tobě. ²⁴ A shledáš, žeť stánek tvůj bude bezpečný, a navrátíš se zase k příbytku svému, a nezhřešíš. ²⁵ Shledáš také, žeť se rozmnoží símě tvé, a potomci tvoji jako bylina zemská. ²⁶ Vejdeš v šedinách do hrobu, tak jako odnášíno bývá zralé obilí časem svým. ²⁷ Aj, toť jsme vyhledali, a takť jest; poslechniž toho, a schovej sobě to.

¹ Odpovídaje pak Job, řekl: ² Ó kdyby pilně zváženo bylo hořekování mé, a bída má na váze aby spolu vyzdvižena byla. ³ Jistě že by se nad písek mořský těžší ukázala, pročež mi se i slov nedostává. ⁴ Nebo střely Všemohoucího vězí ve mně, jejichž jed vysušil ducha mého, a hrůzy Boží bojují proti mně. ⁵ Zdaliž řve divoký osel nad mladistvou travou? Řve-liž vůl nad picí svou? ⁶ Zdaliž jedí to, což neslaného jest, bez soli? Jest-liž chut v věci slzké? ⁷ Ach, kterýchž se ostýchala dotknouti duše má, ty jsou již bolesti těla mého. ⁸ Ó by se naplnila žádost má, a aby to, čehož očekávám, dal Bůh, ⁹ Totiž, aby se líbilo Bohu setříti mne, vztáhnouti ruku svou, a zahladiti mne. ¹⁰ Neboť mám ještě, čím bych se potěšoval, (ačkoli hořím bolestí, aniž mne Bůh co lituje), že jsem netajil řečí Nejsvětějšího. ¹¹ Nebo jaká jest síla má, abych potrvati mohl? Aneb jaký konec můj, abych prodlel života svého? ¹² Zdali síla má jest síla kamenná? Zdali tělo mé ocelivé? ¹³ Zdaliž pak obrany mé není při mně? Aneb zdravý soud vzdálen jest ode mne, ¹⁴ Proti tomu, jehož lítostivost k bližnímu mizí, a kterýž bázeň Všemohoucího opustil? ¹⁵ Bratří moji zmýlili mne jako potok, pominuli jako prudcí potokové, ¹⁶ Kteříž kalní bývají od ledu, a v nichž se kryje sníh. ¹⁷ V čas horka vysychají; když sucho bývá, mizejí z místa svého. ¹⁸ Sem i tam roztěkají se od toku svého obecného, v nic se obracejí a hynou. ¹⁹ To vidouce houfové jdoucích z Tema, zástupové Sabejských, jenž naději měli v nich, ²⁰ Zastyděli se, že v nich doufali; nebo přišedše až k nim, oklamáni jsou. ²¹ Tak zajisté i vy byvše, nejste; vidouce potření mé, děsíte se. ²² Zdali jsem řekl: Přineste mi, aneb z zboží svého udělte darů pro mne? ²³ Aneb: Vysvoboďte mne z ruky nepřítele, a z ruky násilníků vykupte mne? ²⁴ Poučte mne, a budu mlčeti, a v čem bych bloudil, poslužte mi k srozumění. ²⁵ Ó jak jsou pronikavé řeči upřímé! Ale co vzdělá obviňování vaše? ²⁶ Zdali jen z slov mne viniti myslíte, a převívati řeči choulostivého? ²⁷ Také i na sirotka se obořujete, anobrž jámu kopáte příteli svému. ²⁸ A protož nyní chtějtež popatřiti na mne, a suďte, klamám-liť před oblíčejem vaším. ²⁹ Napravte se, prosím, nechť není nepravostí; napravte se, pravím, a tak poznáte, žeť jest spravedlnost v té řeči mé. ³⁰ A jest-li na jazyku mém nepravost, neměl-liž bych, čitedlen býti bíd?

¹ Zdaliž nemá vyměřeného času člověk na zemi? A dnové jeho jako dnové nájemníka. ² Jako služebník, kterýž touží po stínu, a jako nájemník, jenž očekává skonání díla svého: ³ Tak jsou mi dědičně přivlastněni měsícové marní, a noci plné trápení jsou mi odečteny. ⁴ Jestliže ležím, říkám: Kdy vstanu? A brzo-li pomine noc? Tak pln bývám myšlení až do svitání. ⁵ Tělo mé odíno jest červy a strupem i prachem, kůže má puká se a rozpouští. ⁶ Dnové moji rychlejší byli nežli člunek tkadlce, nebo stráveni jsou bez prodlení. ⁷ Rozpomeň se, ó Pane, že jako vítr jest život můj, a oko mé že více neuzří dobrých věcí, ⁸ Aniž mne spatří oko, jenž mne vídalo. Oči tvé budou ke mně, a mne již nebude. ⁹ Jakož oblak hyne a mizí, tak ten, kterýž sstupuje do hrobu, nevystoupí zase, ¹⁰ Aniž se opět navrátí do domu svého, aniž ho již více pozná místo jeho. ¹¹ Protož nemohuť já zdržeti úst svých, mluvím v ssoužení ducha svého, naříkám v hořkosti duše své. ¹² Zdali jsem já mořem čili velrybem, že jsi mne stráží osadil? ¹³ Když myslím: Potěší mne lůže mé, poodejme naříkání mého postel má: ¹⁴ Tedy mne strašíš sny, a viděními děsíš mne, ¹⁵ Tak že sobě zvoluje zaškrcení duše má, a smrt nad život. ¹⁶ Mrzí mne, nebuduť déle živ. Poodstupiž ode mne, nebo marní jsou dnové moji. ¹⁷ Co jest člověk, že ho sobě tak vážíš, a že tak o něj pečuješ? ¹⁸ A že ho navštěvuješ každého jitra, a každé chvíle jej zkušuješ? ¹⁹ Dokudž se neodvrátíš ode mne, a nedáš mi aspoň polknouti mé sliny? ²⁰ Zhřešil jsem, což mám učiniti, ó strážce lidský? Proč jsi mne položil za cíl sobě, tak abych sám sobě byl břemenem? ²¹ Nýbrž proč neodejmeš přestoupení mého, a neodpustíš nepravosti mé? Nebo již v zemi lehnu. Potom bys mne i pilně hledal, nebude mne.

¹ Tedy odpovídaje Bildad Suchský, řekl: ² Dokudž mluviti budeš takové věci, a slova úst tvých budou jako vítr násilný? ³ Což by Bůh silný neprávě soudil, a Všemohoucí což by převracel spravedlnost? ⁴ Synové zajisté tvoji že zhřešili proti němu, proto pustil je po nepravosti jejich. ⁵ Kdybys ty opravdově hledal Boha silného, a Všemohoucímu se modlil, ⁶ A byl čistý a upřímý: jistě žeť by se hned probudil k tobě, a napravil by příbytek spravedlnosti tvé. ⁷ A byly by první věci tvé špatné, poslední pak rozmnožily by se náramně. ⁸ Nebo vzeptej se, prosím, věku starého, a nastroj se k zpytování otců jejich. ⁹ (Myť zajisté včerejší jsme, aniž jsme čeho povědomi; k tomu dnové naši jsou jako stín na zemi.) ¹⁰ Zdaliž tě oni nenaučí, a nepovědí tobě, a z srdce svého nevynesou-liž slov? ¹¹ Zdali roste třtí bez bahna? Roste-liž rákosí bez vody? ¹² Nýbrž ještě za zelena, dříve než vytrháno bývá, ano prvé než jaká jiná tráva, usychá. ¹³ Tak stezky všech zapomínajících se na Boha silného, tak, pravím, naděje pokrytce zahyne. ¹⁴ Klesne naděje jeho, a doufání jeho jako dům pavouka. ¹⁵ Spolehne-li na dům svůj, neostojí; chytí-li se ho, nezdrží. ¹⁶ Vláhu má před sluncem, tak že z zahrady jeho výstřelkové jeho vynikají. ¹⁷ Při vrchovišti kořenové jeho hustě rostou, i na místech skalnatých rozkládá se. ¹⁸ A však bývá-li zachvácen z místa svého, až by se ho i odečtlo, řka: Nevidělo jsem tě: ¹⁹ Tožť ta radost života jeho, a z země jiný vykvetá. ²⁰ Aj, Bůh silný nepohrdá upřímým, ale nešlechetným ruky nepodává: ²¹ Až i naplní smíchem ústa tvá, a rty tvé plésáním, ²² Když nenávidící tebe v hanbu oblečeni budou, a stánku lidí bezbožných nikdež nebude.

¹ Odpověděv pak Job, řekl: ² I ovšem vím, žeť tak jest; nebo jak by mohl člověk spravedliv býti před Bohem silným? ³ A chtěl-li by se hádati s ním, nemohl by jemu odpovědíti ani na jedno z tisíce slov. ⁴ Moudrého jest srdce a silný v moci. Kdo zatvrdiv se proti němu, pokoje užil? ⁵ On přenáší hory, než kdo shlédne, a podvrací je v prchlivosti své. ⁶ On pohybuje zemí z místa jejího, tak že se třesou sloupové její. ⁷ On když zapovídá slunci, nevychází, a hvězdy zapečeťuje. ⁸ On roztahuje nebe sám, a šlapá po vlnách mořských. ⁹ On učinil Arktura, Oriona, Kuřátka a hvězdy skryté na poledne. ¹⁰ On činí věci veliké, a to nevystižitelné a divné, jimž není počtu. ¹¹ Ano jde-li mimo mne, tedy nevidím; ovšem když pomíjí, neznamenám ho. ¹² Tolikéž jestliže co uchvátí, kdo mu to rozkáže navrátiti? Kdo dí jemu: Co činíš? ¹³ Nezdržel-li by Bůh hněvu svého, klesli by před ním spolu spuntovaní, jakkoli mocní. ¹⁴ Jakž bych já tedy jemu odpovídati, a jaká slova svá proti němu vyhledati mohl? ¹⁵ Kterémuž, bych i spravedliv byl, nebudu odpovídati, ale před soudcím svým pokořiti se budu. ¹⁶ Ač bych pak i volal, a on mi se ozval, neuvěřím, aby vyslyšel hlas můj, ¹⁷ Poněvadž vichřicí setřel mne, rozmnožil rány mé bez příčiny. ¹⁸ Aniž mi dá oddechnouti, ale sytí mne hořkostmi. ¹⁹ Obrátil-li bych se k moci, aj, onť jest nejsilnější; pakli k soudu, kdo mi rok složí? ²⁰ Jestliže se za spravedlivého stavěti budu, ústa má potupí mne; pakli za upřímého, převráceného mne býti ukáží. ²¹ Jsem-li upřímý, nebudu věděti toho; nenáviděti budu života svého. ²² Jediná jest věc, pročež jsem to mluvil, že upřímého jako bezbožného on zahlazuje. ²³ Jestliže bičem náhle usmrcuje, zkušování nevinných se posmívá; ²⁴ Země dána bývá v ruku bezbožného, tvář soudců jejich zakrývá: jestliže ne on, kdož jiný jest? ²⁵ Dnové pak moji rychlejší byli nežli posel; utekli, aniž viděli dobrých věcí. ²⁶ Pominuli jako prudké lodí, jako orlice letící na pastvu. ²⁷ Dím-li: Zapomenu se na své naříkání, zanechám horlení svého, a posilím se: ²⁸ Lekám se všech bolestí svých, vida, že mne jich nezprostíš. ²⁹ Jestli jsem bezbožný, pročež bych nadarmo pracoval? ³⁰ Ano bych se i umyl vodou sněžnou, a očistil mýdlem ruce své, ³¹ Tedy v jámě pohřížíš mne, tak že se ode mne zprzní i to roucho mé. ³² Nebo Bůh není člověkem jako já, jemuž bych odpovídati mohl, a abychom vešli spolu v soud. ³³ Aniž máme prostředníka mezi sebou, kterýž by rozhodl nás oba. ³⁴ Kdyby odjal ode mne prut svůj, a strach jeho aby mne nekormoutil, ³⁵ Tehdáž bych mluvil, a nebál bych se, poněvadž není toho tak při mně.

¹ Stýště se duši mé v životě mém, vypustím nad sebou naříkání své, mluviti budu v hořkosti duše své. ² Dím Bohu: Neodsuzuj mne, oznam mi, proč se nesnadníš se mnou? ³ Jaký máš na tom užitek, že mne ssužuješ, že pohrdáš dílem rukou svých, a radu bezbožných osvěcuješ? ⁴ Zdali oči tělesné máš? Zdali tak, jako hledí člověk, ty hledíš? ⁵ Zdaž jsou jako dnové člověka dnové tvoji, a léta tvá podobná dnům lidským, ⁶ Že vyhledáváš nepravosti mé, a na hřích můj se vyptáváš? ⁷ Ty víš, žeť nejsem bezbožný, ačkoli není žádného, kdo by mne vytrhl z ruky tvé. ⁸ Ruce tvé sformovaly mne, a učinily mne, a teď pojednou všudy vůkol hubíš mne. ⁹ Pamětliv buď, prosím, že jsi mne jako hlinu učinil, a že v prach zase obrátíš mne. ¹⁰ Zdalis mne jako mléka neslil, a jako syření neshustil? ¹¹ Kůží a masem přioděl jsi mne, a kostmi i žilami spojils mne. ¹² Života z milosrdenství udělil jsi mi, přesto navštěvování tvé ostříhalo dýchání mého. ¹³ Ale toto skryl jsi v srdci svém; vím, žeť jest to při tobě. ¹⁴ Jakž zhřeším, hned mne šetříš, a od nepravosti mé neočišťuješ mne. ¹⁵ Jestliže jsem bezbožný, běda mně; pakliť jsem spravedlivý, ani tak nepozdvihnu hlavy, nasycen jsa hanbou, a vida trápení své, ¹⁶ Kteréhož vždy více přibývá. Honíš mne jako lev, a jedno po druhém divně se mnou zacházíš. ¹⁷ Obnovuješ svědky své proti mně, a rozmnožuješ rozhněvání své na mne; vojska jedna po druhých jsou proti mně. ¹⁸ Proč jsi jen z života vyvedl mne? Ó bych byl zahynul, aby mne bylo ani oko nevidělo, ¹⁹ A abych byl, jako by mne nikdy nebylo, z života do hrobu abych byl vnesen. ²⁰ Zdaliž jest mnoho dnů mých? Ponechejž tedy a popusť mne, abych maličko pookřál, ²¹ Prvé než odejdu tam, odkudž se zase nenavrátím, do krajiny tmavé, anobrž stínu smrti, ²² Do krajiny, pravím, tmavé, kdež jest sama mrákota stínu smrti, a kdež není žádných proměn, ale sama pouhá mrákota.

¹ A odpovídaje Zofar Naamatský, řekl: ² Zdaliž k mnohým slovům nemá odpovědíno býti? Aneb zdali člověk mnohomluvný práv zůstane? ³ Žváním svým lidi zaměstknáváš, a posmíváš se, aniž jest, kdo by tě zahanbil. ⁴ Nebo jsi řekl: Čisté jest učení mé, a čist jsem, ó Bože, před očima tvýma. ⁵ Ješto, ó kdyby Bůh mluvil, a otevřel rty své proti tobě, ⁶ Aťby oznámil tajemství moudrosti, že dvakrát většího trestání zasloužil jsi. A věz, že se Bůh zapomněl na tebe pro nepravost tvou. ⁷ Zdaliž ty stižitelnosti Boží dosáhneš, aneb dokonalost Všemohoucího vystihneš? ⁸ Vyšší jest nebes, což učiníš? Hlubší než peklo, jakž porozumíš? ⁹ Delší jest míra její než země, a širší než moře. ¹⁰ Bude-li pléniti neb zavírati aneb ssužovati, kdo se na něj bude domlouvati? ¹¹ Poněvadž zná lidskou marnost, a vidí nepravost, což by tomu rozuměti neměl? ¹² Tak aby muž nesmyslný nabyl rozumu, ačkoli člověk jest jako hřebec z divokého osla zplozený. ¹³ Jestliže ty nastrojíš srdce své, a ruce své k němu vztáhneš; ¹⁴ Byla-li by nepravost v ruce tvé, vzdal ji od sebe, aniž dopouštěj bydliti v staních svých nešlechetnosti: ¹⁵ Tedy jistě pozdvihneš tváři své z poškvrny, a budeš nepohnutý, aniž se báti budeš. ¹⁶ Nebo se na těžkost zapomeneš, na niž jako na vody, kteréž pominuly, zpomínati budeš. ¹⁷ K tomu nad poledne jasný nastaneť čas; zatmíš-li se pak, jitru podobný budeš. ¹⁸ Budeš i mysli doufanlivé, maje naději; stánek roztáhneš, i bezpečně spáti budeš. ¹⁹ A tak v pokoji budeš, aniž tě kdo předěsí, a mnozí tváři tvé kořiti se budou. ²⁰ Oči pak bezbožných zkaženy budou, a utíkání jim zhyne; nadto naděje jejich bude jako dchnutí člověka.

¹ Odpověděv pak Job, řekl: ² V pravdě, že jste vy lidé, a že s vámi umře moudrost. ³ I jáť mám srdce jako vy, aniž jsem zpozdilejší než vy, anobrž při komž toho není? ⁴ Za posměch příteli svému jsem, kteréhož, když volá, vyslýchá Bůh; v posměchuť jest spravedlivý a upřímý. ⁵ Pochodně zavržená jest (podlé smýšlení člověka pokoje užívajícího) ten, kterýž jest blízký pádu. ⁶ Pokojné a bezpečné příbytky mají loupežníci ti, kteříž popouzejí Boha silného, jimž on uvodí dobré věci v ruku jejich. ⁷ Ano zeptej se třebas hovad, a naučí tě, aneb ptactva nebeského, a oznámí tobě. ⁸ Aneb rozmluv s zemí, a poučí tě, ano i ryby mořské vypravovati budou tobě. ⁹ Kdo nezná ze všeho toho, že ruka Hospodinova to učinila? ¹⁰ V jehož ruce jest duše všelikého živočicha, a duch každého těla lidského. ¹¹ Zdaliž ucho slov rozeznávati nebude, tak jako dásně pokrmu okoušejí? ¹² Při starcích jest moudrost, a při dlouhověkých rozumnost. ¹³ Nadto pak u Boha moudrost a síla, jehoť jest rada a rozumnost. ¹⁴ Jestliže on boří, nemůže zase stavíno býti; zavírá-li člověka, nemůže býti otevříno. ¹⁵ Hle, tak zastavuje vody, až i vysychají, a tak je vypouští, že podvracejí zemi. ¹⁶ U něho jest síla a bytnost, jeho jest ten, kterýž bloudí, i kterýž v blud uvodí. ¹⁷ On uvodí rádce v nemoudrost, a z soudců blázny činí. ¹⁸ Svazek králů rozvazuje, a pasem přepasuje bedra jejich. ¹⁹ On uvodí knížata v nemoudrost, a mocné vyvrací. ²⁰ On odjímá řeč výmluvným, a soud starcům béře. ²¹ On vylévá potupu na urozené, a sílu mocných zemdlívá. ²² On zjevuje hluboké věci z temností, a vyvodí na světlo stín smrti. ²³ On rozmnožuje národy i hubí je, rozšiřuje národy i zavodí je. ²⁴ On odjímá srdce předním z lidu země, a v blud je uvodí na poušti bezcestné, ²⁵ Aby šámali ve tmě bez světla. Summou, činí, aby bloudili jako opilý.

¹ Aj, všecko to vidělo oko mé, slyšelo ucho mé, a srozumělo tomu. ² Jakož vy znáte to, znám i já, nejsem zpozdilejší než vy. ³ Jistě žeť já s Všemohoucím mluviti, a s Bohem silným o svou při jednati budu. ⁴ Nebo vy jste skladatelé lži, a lékaři marní všickni vy. ⁵ Ó kdybyste aspoň mlčeli, a bylo by vám to za moudrost. ⁶ Slyštež medle odpory mé, a důvodů rtů mých pozorujte. ⁷ Zdali zastávajíce Boha silného, mluviti máte nepravost? Aneb za něho mluviti máte lest? ⁸ Zdaliž osobu jeho přijímati budete, a o Boha silného se zasazovati? ⁹ Zdaž vám to k dobrému bude, když na průbu vezme vás, že jakož člověk oklamán bývá, oklamati jej chcete? ¹⁰ V pravdě žeť vám přísně domlouvati bude, budete-li povrchně osoby jeho šetřiti. ¹¹ Což ani důstojnost jeho vás nepředěšuje, ani strach jeho nepřikvačuje vás? ¹² Všecka vzácnost vaše podobná jest popelu, a hromadám bláta vyvýšení vaše. ¹³ Postrptež mne, nechať já mluvím, přiď na mne cokoli. ¹⁴ Pročež bych trhati měl maso své zuby svými, a duši svou klásti v ruku svou? ¹⁵ By mne i zabil, což bych v něho nedoufal? A však cesty své před oblíčej jeho předložím. ¹⁶ Onť sám jest spasení mé; nebo před oblíčej jeho pokrytec nepřijde. ¹⁷ Poslouchejte pilně řeči mé, a zprávu mou pusťte v uši své. ¹⁸ Aj, jižť začínám pře své vésti, vím, že zůstanu spravedliv. ¹⁹ Kdo jest, ješto by mi odpíral, tak abych nyní umlknouti a umříti musil? ²⁰ Toliko té dvoji věci, ó Bože, nečiň mi, a tehdy před tváří tvou nebudu se skrývati: ²¹ Ruku svou vzdal ode mne, a hrůza tvá nechť mne neděsí. ²² Zatím povolej mne, a buduť odpovídati; aneb nechať já mluvím, a odpovídej mi. ²³ Jak mnoho jest mých nepravostí a hříchů? Přestoupení mé a hřích můj ukaž mi. ²⁴ Proč tvář svou skrýváš, a pokládáš mne sobě za nepřítele? ²⁵ Zdaliž list větrem se zmítající potříti chceš, a stéblo suché stihati budeš? ²⁶ Že zapisuješ proti mně hořkosti, a dáváš mi v dědictví nepravosti mladosti mé, ²⁷ A dáváš do klady nohy mé, a šetříš všech stezek mých, na paty noh mých našlapuješ; ²⁸ Ješto člověk jako hnis kazí se, a jako roucho, kteréž jí mol.

¹ Člověk narozený z ženy jest krátkého věku a plný lopotování. ² Jako květ vychází a podťat bývá, a utíká jako stín, a netrvá. ³ A však i na takového otvíráš oko své, a mne uvodíš k soudu s sebou. ⁴ Kdo toho dokáže, aby čistý z nečistého pošel? Ani jeden. ⁵ Poněvadž vyměřeni jsou dnové jeho, počet měsíců jeho u tebe, a cíles jemu položil, kterýchž by nepřekračoval: ⁶ Odvrať se od něho, ať oddechne sobě, a zatím aby přečekal jako nájemník den svůj. ⁷ O stromu zajisté jest naděje, by i podťat byl, že se zase zotaví, a výstřelek jeho nevyhyne, ⁸ By se pak i sstaral v zemi kořen jeho, a v prachu již jako umřel peň jeho: ⁹ Avšak jakž počije vláhy, zase se pučí, a zahustí jako keř. ¹⁰ Ale člověk umírá, mdlobou přemožen jsa, a když vypustí duši člověk, kam se poděl? ¹¹ Jakož ucházejí vody z jezera, a řeka opadá a vysychá: ¹² Tak člověk, když lehne, nevstává zase dotud, dokudž nebes stává. Nebývajíť vzbuzeni lidé, aniž se probuzují ze sna svého. ¹³ Ó kdybys mne v hrobě schoval, a skryl mne, dokudž by nebyl odvrácen hněv tvůj, ulože mi cíl, abys se rozpomenul na mne. ¹⁴ Když umře člověk, zdaliž zase ožive? Po všecky tedy dny vyměřeného času svého očekávati budu, až přijde proměna při mně. ¹⁵ Zavoláš, a já se ohlásím tobě, díla rukou svých budeš žádostiv, ¹⁶ Ačkoli nyní kroky mé počítáš, aniž shovíváš hříchům mým, ¹⁷ Ale zapečetěné maje jako v pytlíku přestoupení mé, ještě přikládáš k nepravosti mé. ¹⁸ Jistě že jako hora padnuc, rozdrobuje se, a skála odsedá z místa svého, ¹⁹ Jako kamení stírá voda, a povodní zachvacuje, což z prachu zemského samo od sebe roste: tak i ty naději člověka v nic obracíš. ²⁰ Přemáháš jej ustavičně, tak aby odjíti musil; proměňuješ tvář jeho, a propouštíš jej. ²¹ Budou-li slavní synové jeho, nic neví; pakli v potupě, nic o ně nepečuje. ²² Toliko tělo jeho, dokudž živ jest, bolestí okouší, a duše jeho v něm kvílí.

¹ Tedy odpovídaje Elifaz Temanský, řekl: ² Zdali moudrý vynášeti má umění povětrné, aneb naplňovati východním větrem břicho své, ³ Hádaje se slovy neprospěšnými, aneb řečmi neužitečnými? ⁴ Anobrž vyprazdňuješ i bázeň Boží, a modliteb k Bohu činiti se zbraňuješ. ⁵ Osvědčujíť zajisté nepravost tvou ústa tvá, ač jsi koli sobě zvolil jazyk chytrých. ⁶ Potupují tě ústa tvá, a ne já, a rtové tvoji svědčí proti tobě. ⁷ Zdaliž ty nejprv z lidí zplozen jsi, aneb prvé než pahrbkové sformován? ⁸ Zdaliž jsi tajemství Boží slyšel, že u sebe zavíráš moudrost? ⁹ Co víš, čehož bychom nevěděli? Čemu rozumíš, aby toho při nás nebylo? ¹⁰ I šedivýť i stařec mezi námi jest, ano i starší věkem než otec tvůj. ¹¹ Zdali malá jsou tobě potěšování Boha silného, čili něco je zastěňuje tobě? ¹² Tak-liž tě jalo srdce tvé, a tak-liž blíkají oči tvé, ¹³ Že smíš odpovídati Bohu silnému tak pyšně, a vypouštěti z úst svých ty řeči? ¹⁴ Nebo což jest člověk, aby se mohl očistiti, aneb spravedliv býti narozený z ženy? ¹⁵ An při svatých jeho není dokonalosti, a nebesa nejsou čistá před očima jeho, ¹⁶ Nadto ohavný a neužitečný člověk, kterýž pije nepravost jako vodu. ¹⁷ Já oznámím tobě, poslyš mne; to zajisté, což jsem viděl, vypravovati budu, ¹⁸ Což moudří vynesli a nezatajili, slýchavše od předků svých. ¹⁹ Jimž samým dána byla země, aniž přejíti mohl cizí prostředkem jejich. ²⁰ Po všecky své dny bezbožný sám se bolestí trápí, po všecka, pravím léta, skrytá před ukrutníkem. ²¹ Zvuk strachu jest v uších jeho, že i v čas pokoje zhoubce připadne na něj. ²² Nevěří, by se měl navrátiti z temností, ustavičně očekávaje na sebe meče. ²³ Bývá i tulákem, chleba hledaje, kde by byl, cítě, že pro něj nastrojen jest den temností. ²⁴ Děsí jej nátisk a ssoužení, kteréž se silí proti němu, jako král s vojskem sšikovaným. ²⁵ Nebo vztáhl proti Bohu silnému ruku svou, a proti Všemohoucímu postavil se. ²⁶ Útok učinil na něj, na šíji jeho s množstvím zdvižených štítů svých. ²⁷ Nebo přiodíl tvář svou tukem svým, tak že se mu nadělalo faldů na slabinách. ²⁸ A bydlil v městech zkažených, a v domích, v nichž žádný nebydlil, kteráž v hromady rumu obrácena byla. ²⁹ Avšak nezbohatneť, aniž stane moc jeho, aniž se rozšíří na zemi dokonalost takových. ³⁰ Nevyjde z temností, mladistvou ratolest jeho usuší plamen, a tak zahyne od ducha úst svých. ³¹ Ale nevěří, že v marnosti jest ten, jenž bloudí, a že marnost bude směna jeho. ³² Před časem svým vyťat bude, a ratolest jeho nebude se zelenati. ³³ Zmaří, jako vinný kmen nezralý hrozen svůj, a svrže květ svůj jako oliva. ³⁴ Nebo shromáždění pokrytce spustne, a oheň spálí stany oslepených dary. ³⁵ Kteřížto když počali ssužování, a porodili nepravost, hned břicho jejich strojí jinou lest.

¹ A odpovídaje Job, řekl: ² Slyšel jsem již podobných věcí mnoho; všickni vy nepříjemní jste těšitelé. ³ Bude-liž kdy konec slovům povětrným? Aneb co tě popouzí, že tak mluvíš? ⁴ Zdaliž bych já tak mluviti mohl, jako vy, kdybyste byli na místě mém? Shromažďoval-li bych proti vám slova, aneb potřásal na vás hlavou svou? ⁵ Nýbrž posiloval bych vás ústy svými, a otvírání rtů mých krotilo by bolest. ⁶ Buď že mluvím, neumenšuje se bolesti mé, buď že tak nechám, neodchází ode mne. ⁷ Ale ustavičně zemdlívá mne; nebo jsi mne, ó Bože, zbavil všeho shromáždění mého. ⁸ A vrásky jsi mi zdělal; což mám za svědka, ano patrná na mně hubenost má na tváři mé to osvědčuje. ⁹ Prchlivost jeho zachvátila mne, a vzal mne v nenávist, škřipě na mne zuby svými; jako nepřítel můj zaostřil oči své na mne. ¹⁰ Rozedřeli na mne ústa svá, potupně mne poličkujíce, proti mně se shromáždivše. ¹¹ Vydal mne Bůh silný nešlechetníku, a v ruce bezbožných uvedl mne. ¹² Pokoje jsem užíval, však potřel mne, a uchopiv mne za šíji mou, roztříštil mne, a vystavil mne sobě za cíl. ¹³ Obklíčili mne střelci jeho, rozťal ledví má beze vší lítosti, a vylil na zem žluč mou. ¹⁴ Ranil mne ranou na ránu, outok učinil na mne jako silný. ¹⁵ Žíni jsem ušil na zjízvenou kůži svou, a zohavil jsem v prachu sílu svou. ¹⁶ Tvář má oduřavěla od pláče, a na víčkách mých stín smrti jest. ¹⁷ Ne pro nějaké bezpraví v rukou mých; nebo i modlitba má čistá jest. ¹⁸ Ó země, nepřikrývej krve mé, a nechť nemá místa volání mé. ¹⁹ Aj, nyní jestiť i v nebesích svědek můj, svědek můj, pravím, jest na výsostech. ²⁰ Ó mudráci moji, přátelé moji, k Bohuť slzí oko mé. ²¹ Ó by lze bylo muži v hádku s ním se vydati, jako synu člověka s přítelem svým. ²² Nebo léta mně odečtená přicházejí, a cestou, kterouž se zase nenavrátím, již se beru.

¹ Dýchání mé ruší se, dnové moji hynou, hrobu blízký jsem. ² Jistě posměvači jsou u mne, a pro jejich mne kormoucení nepřichází ani sen na oči mé. ³ Postav mi, prosím, rukojmě za sebe; kdo jest ten, nechť mi na to ruky podá. ⁴ Nebo srdce jejich přikryl jsi, aby nerozuměli, a protož jich nepovýšíš. ⁵ Kdož pochlebuje bližním, oči synů jeho zhynou. ⁶ Jistě vystavil mne za přísloví lidem, a za divadlo všechněm, ⁷ Tak že pro žalost pošly oči mé, a oudové moji všickni stínu jsou podobni. ⁸ Užasnouť se nad tím upřímí, a však nevinný proti pokrytci vždy se zsilovati bude. ⁹ Přídržeti se bude, pravím, spravedlivý cesty své, a ten, jenž jest čistých rukou, posilní se více. ¹⁰ Tolikéž i vy všickni obraťte se, a poďte, prosím; neboť nenacházím mezi vámi moudrého. ¹¹ Dnové moji pomíjejí, myšlení má mizejí, přemyšlování, pravím, srdce mého. ¹² Noc mi obracejí v den, a světla denního ukracují pro přítomnost temností. ¹³ Abych pak čeho i očekával, hrob bude dům můj, ve tmě usteli ložce své. ¹⁴ Jámu nazovu otcem svým, matkou pak a sestrou svou červy. ¹⁵ Kdež jest tedy očekávání mé? A kdo to, čím bych se troštoval, spatří? ¹⁶ Do skrýší hrobu sstoupí, poněvadž jest všechněm v prachu země odpočívati.

¹ Odpovídaje pak Bildad Suchský, řekl: ² Dokudž neučiníte konce řečem? Pomyslte na to, a potom mluviti budeme. ³ Proč jsme počteni za hovada? Oškliví jsme jemu, jakž sami vidíte. ⁴ Ó ty, jenž hubíš život svůj zůřením svým, zdaliž pro tebe opuštěna bude země, a odsedne skála z místa svého? ⁵ Anobrž světlo bezbožných uhašeno bude, aniž se blyštěti bude jiskra ohně jejich. ⁶ Světlo se zatmí v stánku jeho, a lucerna jeho v něm zhasne. ⁷ Ssouženi budou krokové síly jeho, a porazí jej rada jeho. ⁸ Nebo zapleten jest do síti nohami svými, a v zamotání chodí. ⁹ Chytí ho za patu osídlo, a zmocní se ho násilník. ¹⁰ Skrytať jest při zemi smečka jeho, a léčka jeho na stezce. ¹¹ Odevšad hrůzy jej děsiti budou a dotírati na nohy jeho. ¹² Hladovitá bude síla jeho, a bída pohotově při boku jeho. ¹³ Zžíře žily kůže jeho, zžíře oudy jeho kníže smrti. ¹⁴ Uchváceno bude z stánku jeho doufání jeho, a to jej přivede k králi strachů. ¹⁵ V stánku jeho hrůza bydleti bude, ač nebyl jeho; posypáno bude obydlí jeho sirou. ¹⁶ Od zpodku kořenové jeho uschnou, a svrchu osekány budou ratolesti jeho. ¹⁷ Památka jeho zahyne z země, aniž jméno jeho slýcháno bude na ulicích. ¹⁸ Vyženou ho z světla do tmy, anobrž z okršlku zemského vypudí jej. ¹⁹ Nepozůstaví ani syna ani vnuka v lidu svém, ani jakého ostatku v příbytcích svých. ²⁰ Nade dnem jeho zděsí se potomci, a přítomní strachem podjati budou. ²¹ Takovýť jest zajisté způsob nešlechetného, a takový cíl toho, kterýž nezná Boha silného.

¹ Tedy odpověděv Job, řekl: ² Dokudž trápiti budete duši mou, a dotírati na mne řečmi svými? ³ Již na desetkrát zhaněli jste mne, aniž se stydíte, že se zatvrzujete proti mně. ⁴ Ale nechť jest tak, že jsem zbloudil, při mně zůstane blud můj. ⁵ Jestliže se pak vždy proti mně siliti chcete, a obviňujíc mne, za pomoc sobě bráti proti mně potupu mou: ⁶ Tedy vězte, že Bůh podvrátil mne, a sítí svou otáhl mne. ⁷ Nebo aj, volám-li pro nátisk, nemám vyslyšení; křičím-li, není rozsouzení. ⁸ Cestu mou zapletl tak, abych nikoli projíti nemohl, a stezky mé temnostmi zastřel. ⁹ Slávu mou se mne strhl, a sňal korunu s hlavy mé. ¹⁰ Zpodvracel mne všudy vůkol, abych zahynul, a vyvrátil jako strom naději mou. ¹¹ Nadto zažžel proti mně prchlivost svou, a přičtl mne mezi nepřátely své. ¹² Pročež přitáhše houfové jeho, učinili sobě ke mně cestu, a vojensky se položili okolo stanu mého. ¹³ Bratří mé ode mne vzdálil, a známí moji všelijak se mne cizí. ¹⁴ Opustili mne příbuzní moji, a známí moji zapomenuli se na mne. ¹⁵ Podruhové domu mého a děvky mé za cizího mne mají, cizozemec jsem před očima jejich. ¹⁶ Na služebníka svého volám, ale neozývá se, i když ho ústy svými pěkně prosím. ¹⁷ Dýchání mého štítí se manželka má, ačkoli pokorně jí prosím, pro dítky života mého. ¹⁸ Nadto i ti nejšpatnější pohrdají mnou; i když povstanu, utrhají mi. ¹⁹ V ošklivost mne sobě vzali všickni rádcové moji, a ti, kteréž miluji, obrátili se proti mně. ²⁰ K kůži mé jako k masu mému přilnuly kosti mé, kůže při zubích mých toliko v cele zůstala. ²¹ Slitujte se nade mnou, slitujte se nade mnou, vy přátelé moji; nebo ruka Boží se mne dotkla. ²² Proč mi se protivíte tak jako Bůh silný, a masem mým nemůžte se nasytiti? ²³ Ó kdyby nyní sepsány byly řeči mé, ó kdyby v knihu vepsány byly, ²⁴ Anobrž rafijí železnou a olovem na věčnost na skále aby vyryty byly. ²⁵ Ačkoli já vím, že vykupitel můj živ jest, a že v den nejposlednější nad prachem se postaví. ²⁶ A ač by kůži mou i tělo červi zvrtali, však vždy v těle svém uzřím Boha. ²⁷ Kteréhož já uzřím sobě, a oči mé spatří jej, a ne jiný, jakkoli zhynula ledví má u vnitřnosti mé. ²⁸ Ješto byste říci měli: I pročež ho trápíme? poněvadž základ dobré pře při mně se nalézá. ²⁹ Bojte se meče, nebo pomsta za nepravosti jest meč, a vězte, žeť bude soud.

¹ Odpovídaje pak Zofar Naamatský, řekl: ² Z příčiny té myšlení má k odpovídání tobě nutí mne, a to abych rychle učinil, ³ Že kárání k zahanbení svému slyším, pročež duch můj osvícený nutí mne, aťbych odpovídal. ⁴ Zdaž nevíš o tom, že od věků, a jakž postavil Bůh člověka na zemi, ⁵ Plésání bezbožných krátké jest, a veselí pokrytce jen na chvílku? ⁶ Byť pak vstoupila až k nebi pýcha jeho, a hlava jeho oblaku by se dotkla, ⁷ Však jako lejno jeho na věky zahyne. Ti, kteříž jej vídali, řeknou: Kam se poděl? ⁸ Jako sen pomine, aniž ho naleznou; nebo uteče jako vidění noční. ⁹ Oko, kteréž ho vídalo, již ho nikdy neuzří, aniž více patřiti bude na něj místo jeho. ¹⁰ Synové jeho budou přízně u nuzných hledati, a ruce jeho musejí zase vraceti loupež svou. ¹¹ Kosti jeho naplněny jsou hříchy mladosti jeho, a s ním v prachu lehnou. ¹² A ačkoli zlost sladne v ústech jeho, a chová ji pod jazykem svým; ¹³ Kochá se v ní, a nepouští jí, ale zdržuje ji u prostřed dásní svých: ¹⁴ Však pokrm ten ve střevách jeho promění se; bude jako žluč hadů nejlítějších u vnitřnostech jeho. ¹⁵ Zboží nahltané vyvrátí, z břicha jeho Bůh silný je vyžene. ¹⁶ Jed hadů lítých ssáti bude, zabije ho jazyk ještěrčí. ¹⁷ Neuzří pramenů potoků a řek medu a másla. ¹⁸ Navrátí úsilé cizí, a nezažive ho, vedlé nátisku svého rozličného; nebude na ně vesel. ¹⁹ Nebo utiskal a opouštěl nuzné, dům zloupil a nestavěl ho. ²⁰ Pročež nesezná nic pokojného v životě svém, aniž které nejrozkošnější své věci bude moci zachovati. ²¹ Nic mu nepozůstane z pokrmu jeho, tak že nebude míti, čím by se troštoval. ²² Byť pak i dovršena byla hojnost jeho, ssoužení míti bude; každá ruka trapiče oboří se na něj. ²³ By měl čím naplniti břicho své, dopustí na něj Bůh prchlivost hněvu svého, kterouž na něj dštíti bude i na pokrm jeho. ²⁴ Když utíkati bude před zbrojí železnou, prostřelí ho lučiště ocelivé. ²⁵ Střela vyňata bude z toulu a vystřelena, nadto meč pronikne žluč jeho; a když odcházeti bude, přikvačí jej hrůzy. ²⁶ Všeliká neštěstí jsou polečena v skrýších jeho, zžíře jej oheň nerozdmýchaný, zle se povede i pozůstalému v stanu jeho. ²⁷ Odkryjí nebesa nepravost jeho, a země povstane proti němu. ²⁸ Rozptýlena bude úroda domu jeho, rozplyne se v den hněvu jeho. ²⁹ Tenť jest podíl člověka bezbožného od Boha, to, pravím, dědictví vyrčené jemu od Boha silného.

¹ A odpovídaje Job, řekl: ² Poslouchejte pilně řeči mé, a bude mi to za potěšení od vás. ³ Postrpte mne, abych i já mluvil, a když odmluvím, posmívejž se. ⁴ Zdaliž já před člověkem naříkám? A poněvadž jest proč, jakž nemá býti ssoužen duch můj? ⁵ Pohleďte na mne, a užasněte se, a položte prst na ústa. ⁶ Ano já sám, když rozvažuji své bídy, tedy se děsím, a spopadá tělo mé hrůza. ⁷ Proč bezbožní živi jsou, k věku starému přicházejí, též i bohatnou? ⁸ Símě jejich stálé jest před oblíčejem jejich s nimi, a rodina jejich před očima jejich. ⁹ Domové jejich bezpečni jsou před strachem, aniž metla Boží na nich. ¹⁰ Býk jejich připouštín bývá, ale ne na prázdno; kráva jejich rodí, a nepotracuje plodu. ¹¹ Vypouštějí jako stádo maličké své, a synové jejich poskakují. ¹² Povyšují hlasu při bubnu a harfě, a veselí se k zvuku muziky. ¹³ Tráví v štěstí dny své, a v okamžení do hrobu sstupují. ¹⁴ Kteříž říkají Bohu silnému: Odejdi od nás, nebo známosti cest tvých neoblibujeme. ¹⁵ Kdo jest Všemohoucí, abychom sloužili jemu? A jaký toho zisk, že bychom se modlili jemu? ¹⁶ Ale pohleď, že není v moci jejich štěstí jejich, pročež rada bezbožných vzdálena jest ode mne. ¹⁷ Často-liž svíce bezbožných hasne? Přichází-liž na ně bída jejich? Poděluje-liž je bolestmi Bůh v hněvě svém? ¹⁸ Bývají-liž jako plevy před větrem, a jako drtiny, kteréž zachvacuje vicher? ¹⁹ Odkládá-liž Bůh synům bezbožníka nepravost jeho? Odplacuje-liž jemu tak, aby to znáti mohl, ²⁰ A aby viděly oči jeho neštěstí jeho, a prchlivost Všemohoucího že by pil? ²¹ O dům pak jeho po něm jaká jest péče jeho, když počet měsíců jeho bude umenšen? ²² Zdali Boha silného kdo učiti bude umění, kterýž sám vysokosti soudí? ²³ Tento umírá v síle dokonalosti své, všelijak bezpečný a pokojný. ²⁴ Prsy jeho plné jsou mléka, a mozk kostí jeho svlažován bývá. ²⁵ Jiný pak umírá v hořkosti ducha, kterýž nikdy nejídal s potěšením. ²⁶ Jednostejně v prachu lehnou, a červy se rozlezou. ²⁷ Aj, známť myšlení vaše, a chytrosti, kteréž proti mně neprávě vymýšlíte. ²⁸ Nebo pravíte: Kde jest dům urozeného? A kde stánek příbytků bezbožných? ²⁹ Což jste se netázali jdoucích cestou? Zkušení-liž aspoň jejich nepovolíte, ³⁰ Že v den neštěstí ochranu mívá bezbožný, v den, pravím, rozhněvání přistřín bývá? ³¹ Kdo jemu oznámí zjevně cestu jeho? Aneb za to, co činil, kdo jemu odplatí? ³² A však i on k hrobu vyprovozen bude, a tam zůstane. ³³ Sladnou jemu hrudy údolí, nadto za sebou všecky lidi táhne, těch pak, kteříž ho předešli, není počtu. ³⁴ Hle, jak vy mne marně troštujete, nebo v odpovědech vašich nezůstává než faleš.

¹ A odpovídaje Elifaz Temanský, řekl: ² Zdaliž Bohu silnému co prospěšný býti může člověk, když sobě nejmoudřeji počíná? ³ Zdaliž se kochá Všemohoucí v tom, že ty se ospravedlňuješ? Aneb má-liž zisk, když bys dokonalé ukázal býti cesty své? ⁴ Zdali, že by se tebe bál, tresce tě, mstě nad tebou? ⁵ Zdali zlost tvá není mnohá? Anobrž není konce nepravostem tvým. ⁶ Nebo jsi brával základ od bratří svých bez příčiny, a roucha z nahých jsi svláčel. ⁷ Vody ustalému jsi nepodal, a hladovitému zbraňovals chleba. ⁸ Ale muži boháči přál jsi země, tak aby ten, jehož osoba vzácná, v ní seděl. ⁹ Vdovy pak pouštěl jsi prázdné, ačkoli ramena sirotků potřína byla. ¹⁰ A protož obkličuji tě osídla, a děsí tě strach nenadálý, ¹¹ Aneb tma, abys neviděl, anobrž rozvodnění přikrývá tě. ¹² Říkáš: Zdaž Bůh není na výsosti nebeské? Ano shlédni vrch hvězd, jak jsou vysoké. ¹³ Protož pravíš: Jak by věděl Bůh silný? Skrze mrákotu-liž by soudil? ¹⁴ Oblakové jsou skrýše jeho, tak že nevidí; nebo okršlek nebeský obchází. ¹⁵ Šetříš-liž stezky věku předešlého, kterouž kráčeli lidé marní? ¹⁶ Kteříž vypléněni jsou před časem, potok vylit jest na základ jejich. ¹⁷ Kteříž říkali Bohu silnému: Odejdi od nás. Což by tedy jim učiniti měl Všemohoucí? ¹⁸ On zajisté domy jejich naplnil dobrými věcmi, (ale rada bezbožných vzdálena jest ode mne). ¹⁹ Což vidouce spravedliví, veselí se, a nevinný posmívá se jim, ²⁰ Zvlášť když není vypléněno jmění naše, ostatky pak jejich sežral oheň. ²¹ Přivykejž medle s ním choditi, a pokojněji se míti, skrze to přijde tobě všecko dobré. ²² Přijmi, prosím, z úst jeho zákon, a slož řeči jeho v srdci svém. ²³ Navrátíš-li se k Všemohoucímu, vzdělán budeš, a vzdálíš-li nepravost od stanů svých, ²⁴ Tedy nakladeš na zemi zlata, a místo kamení potočního zlata z Ofir. ²⁵ Nebo bude Všemohoucí nejčistším zlatem tvým, a stříbrem i silou tvou. ²⁶ A tehdáž v Všemohoucím kochati se budeš, a pozdvihna k Bohu tváři své, ²⁷ Pokorně modliti se budeš jemu, a vyslyší tě; pročež sliby své plniti budeš. ²⁸ Nebo cožkoli začneš, budeť se dařiti, anobrž na cestách tvých svítiti bude světlo. ²⁹ Když jiní sníženi budou, tedy díš: Jáť jsem povýšen. Nebo toho, kdož jest očí ponížených, Bůh spasena učiní. ³⁰ Vysvobodí i toho, kterýž není bez viny, vysvobodí, pravím, čistotou rukou tvých.

¹ Tedy odpověděl Job a řekl: ² Což vždy předce naříkání mé za zpouru jmíno bude, ješto bída má těžší jest nežli lkání mé? ³ Ó bych věděl, kde ho najíti, šel bych až k trůnu jeho. ⁴ Pořádně bych před ním vedl při, a ústa svá naplnil bych důvody. ⁵ Zvěděl bych, jakými slovy by mně odpověděl, a porozuměl bych, co by mi řekl. ⁶ Zdaliž by podlé veliké síly své rozepři vedl se mnou? Nikoli, nýbrž on sám dal by mi sílu. ⁷ Tuť by upřímý hádati se mohl s ním, a byl bych osvobozen všelijak od soudce svého. ⁸ Ale aj, půjdu-li upřímo dále, tam ho není; pakli nazpět, nepostihnu ho. ⁹ By i čím zaměstknán byl na levo, předce ho nespatřím; zastře-li se na pravo, ovšem ho neuzřím. ¹⁰ Nebo on zná cestu, kteráž jest při mně; bude-li mne zkušovati, jako zlato se ukáži. ¹¹ Šlepějí zajisté jeho přídržela se noha má, cesty jeho šetřil jsem, abych se s ní neuchyloval. ¹² Aniž od přikázaní rtů jeho uchýlil jsem se, nýbrž ustaviv se na tom, schované jsem měl řeči úst jeho. ¹³ On pak jestliže při čem stojí, kdo jej odvrátí? Ano duše jeho čehož jen žádá, toho hned dovodí. ¹⁴ A vykoná uložení své o mně; nebo takových příkladů mnoho jest při něm. ¹⁵ Pročež před tváří jeho děsím se; když to rozvažuji, lekám se ho. ¹⁶ Bůh zajisté zemdlil srdce mé, a Všemohoucí předěsil mne, ¹⁷ Tak že sotva jsem nezahynul v těch temnostech; nebo před tváří mou nezakryl mrákoty.

¹ Proč by od Všemohoucího neměli býti skryti časové, a ti, kteříž jej znají, neměli neviděti dnů jeho? ² Bezbožníť nyní mezníky přenášejí, a stádo, kteréž mocí zajali, pasou. ³ Osla sirotků zajímají, v zástavě berou vola od vdovy. ⁴ Strkají nuznými s cesty, musejí se vůbec skrývati chudí na světě. ⁵ Aj, oni jako divocí oslové na poušti, vycházejí jako ku práci své, ráno přivstávajíce k loupeži; poušť jest chléb jejich i dětí jejich. ⁶ Na cizím poli žnou, a z vinic bezbožníci sbírají. ⁷ Nahé přivodí k tomu, aby nocovati musili bez roucha, nemajíce se čím přiodíti na zimě. ⁸ A přívalem v horách moknouce, nemajíce obydlí, k skále se přivinouti musejí. ⁹ Loupí sirotky, kteříž jsou při prsích, a od chudého základ berou. ¹⁰ Nahého opouštějí, že musí choditi bez oděvu, a ti, kteříž snášejí snopy, v hladu zůstávati. ¹¹ Ti, jenž mezi zdmi jejich olej vytlačují, a presy tlačí, žíznějí. ¹² Lidé v městech lkají, a duše zraněných volají, Bůh pak přítrže tomu nečiní. ¹³ Oniť jsou ti, kteříž odporují světlu, a neznají cest jeho, aniž chodí po stezkách jeho. ¹⁴ Na úsvitě povstávaje vražedlník, morduje chudého a nuzného, a v noci jest jako zloděj. ¹⁵ Tolikéž oko cizoložníka šetří soumraku, říkaje: Nespatříť mne žádný, a tvář zakrývá. ¹⁶ Podkopávají potmě i domy, kteréž sobě ve dne znamenali; nebo nenávidí světla. ¹⁷ Ale hned v jitře přichází na ně stín smrti; když jeden druhého poznati může, strachu stínu smrti okoušejí. ¹⁸ Lehcí jsou na svrchku vody, zlořečené jest jmění jejich na zemi, aniž odcházejí cestou svobodnou. ¹⁹ Jako sucho a horko uchvacuje vody sněžné, tak hrob ty, jenž hřešili. ²⁰ Zapomíná se na něj život matky, sladne červům, nebývá více připomínán, a tak polámána bývá nepravost jako strom. ²¹ Připojuje mu neplodnou, kteráž nerodí, a vdově dobře nečiní. ²² Zachvacuje silné mocí svou; ostojí-li kdo z nich, bojí se o život svůj. ²³ Dává jemu, na čemž by bezpečně spolehnouti mohl, však oči jeho šetří cest jejich. ²⁴ Bývají zvýšeni poněkud, ale hned jich není; tak jako jiní všickni sníženi, vypléněni, a jako vrškové klasů stínáni bývají. ²⁵ Zdaliž není tak? Kdo na mne dokáže klamu, a v nic obrátí řeč mou?

¹ Tedy odpovídaje Bildad Suchský, řekl: ² Panování a hrůza Boží působí pokoj na výsostech jeho. ³ Zdaliž jest počet vojskům jeho? A nad kým nevzchází světlo jeho? ⁴ Jakž by tedy spravedliv býti mohl bídný člověk před Bohem silným, aneb jak čist býti narozený z ženy? ⁵ Hle, ani měsíc nesvítil by, ani hvězdy nebyly by čisté před očima jeho, ⁶ Nadto pak smrtelný člověk, jsa jako červ, a syn člověka, jako hmyz.

¹ A odpovídaje Job, řekl: ² Komu jsi napomohl? Tomu-li, kterýž nemá síly? Toho-lis retoval, kterýž jest bez moci? ³ Komu jsi rady udělil? Nemoudrému-li? Hned jsi základu dostatečně poučil? ⁴ Komužs ty řeči zvěstoval? A čí duch vyšel z tebe? ⁵ Však i mrtvé věci pod vodami a obyvateli jejich sformovány bývají. ⁶ Odkryta jest propast před ním, i zahynutí není zakryto. ⁷ Ontě roztáhl půlnoční stranu nad prázdnem, zavěsil zemi na ničemž. ⁸ Zavazuje vody v oblacích svých, aniž se trhá oblak pod nimi. ⁹ On sám zdržuje stále trůn svůj, a roztahuje na něm oblaky své. ¹⁰ Cíl vyměřil rozlévání se vodám, až do skonání světla a tmy. ¹¹ Sloupové nebeští třesou se a pohybují od žehrání jeho. ¹² Mocí svou rozdělil moře, a rozumností svou dutí jeho. ¹³ Duchem svým nebesa ozdobil, a ruka jeho sformovala hada dlouhého. ¹⁴ Aj, toť jsou jen částky cest jeho, a jak nestižitelné jest i to maličko, což jsme slyšeli o něm. Hřímání pak moci jeho kdo srozumí?

¹ Potom dále Job vedl řeč svou a řekl: ² Živť jest Bůh silný, kterýž zavrhl při mou, a Všemohoucí, kterýž hořkostí naplnil duši mou, ³ Že nikoli, dokudž duše má ve mně bude a duch Boží v chřípích mých, ⁴ Nebudou mluviti rtové moji nepravosti, a jazyk můj vynášeti lsti. ⁵ Odstup ode mne, abych vás za spravedlivé vysvědčil; dokudž dýchati budu, neodložím upřímosti své od sebe. ⁶ Spravedlnosti své držím se, aniž se jí pustím; nezahanbíť mne srdce mé nikdy. ⁷ Bude jako bezbožník nepřítel můj, a povstávající proti mně jako nešlechetník. ⁸ Nebo jaká jest naděje pokrytce, by pak lakoměl, když Bůh vytrhne duši jeho? ⁹ Zdaliž volání jeho vyslyší Bůh silný, když na něj přijde ssoužení? ¹⁰ Zdaliž v Všemohoucím kochati se bude? Bude-liž vzývati Boha každého času? ¹¹ Ale já učím vás, v kázni Boha silného jsa, a jak se mám k Všemohoucímu, netajím. ¹² Aj, vy všickni to vidíte, pročež vždy tedy takovou marnost vynášíte? ¹³ Ten má podíl člověk bezbožný u Boha silného, a to dědictví ukrutníci od Všemohoucího přijímají: ¹⁴ Rozmnoží-li se synové jeho, rozmnoží se pod meč, a rodina jeho nenasytí se chlebem. ¹⁵ Pozůstalí po něm v smrti pohřbeni budou, a vdovy jeho nebudou ho plakati. ¹⁶ Nashromáždí-li jako prachu stříbra, a jako bláta najedná-li šatů: ¹⁷ Co najedná, to spravedlivý obleče, a stříbro nevinný rozdělí. ¹⁸ Vystaví-li jako Arktura dům svůj, bude však jako bouda, kterouž udělal strážný. ¹⁹ Bohatý když umře, nebude pochován; pohledí někdo, anť ho není. ²⁰ Postihnou jej hrůzy jako vody, v noci kradmo zachvátí ho vicher. ²¹ Pochytí jej východní vítr, a odejde, nebo vichřicí uchvátí jej z místa jeho. ²² Takové věci na něj dopustí Bůh bez lítosti, ačkoli před rukou jeho prudce utíkati bude. ²³ Tleskne nad ním každý rukama svýma, a ckáti bude z místa svého.

¹ Máť zajisté stříbro prameny své, a zlato místo k přehánění. ² Železo z země vzato bývá, a kámen rozpuštěný dává měď. ³ Cíl ukládá temnostem, a všelikou dokonalost člověk vystihá, kámen mrákoty a stínu smrti. ⁴ Protrhuje se řeka na obyvatele, tak že ji nemůže žádný přebřesti, a svozována bývá uměním smrtelného člověka, i odchází. ⁵ Z země vychází chléb, ačkoli pod ní jest něco rozdílného, podobného k ohni. ⁶ V některé zemi jest kamení zafirové a prach zlatý, ⁷ K čemuž stezky nezná žádný pták, aniž ji spatřilo oko luňáka, ⁸ Kteréž nešlapala mladá zvěř, aniž šel po ní lev. ⁹ K škřemeni vztahuje ruku svou, a z kořene převrací hory. ¹⁰ Z skálí vyvodí potůčky, a všecko, což jest drahého, spatřuje oko jeho. ¹¹ Vylévati se řekám zbraňuje, a tak cožkoli skrytého jest, na světlo vynáší. ¹² Ale moudrost kde nalezena bývá? A kde jest místo rozumnosti? ¹³ Neví smrtelný člověk ceny její, aniž bývá nalezena v zemi živých. ¹⁴ Propast praví: Není ve mně, moře také dí: Není u mne. ¹⁵ Nedává se zlata čistého za ni, aniž odváženo bývá stříbro za směnu její. ¹⁶ Nemůže býti ceněna za zlato z Ofir, ani za onychin drahý a zafir. ¹⁷ Nevrovná se jí zlato ani drahý kámen, aniž směněna býti může za nádobu z ryzího zlata. ¹⁸ Korálů pak a perel se nepřipomíná; nebo nabytí moudrosti dražší jest nad klénoty. ¹⁹ Není jí rovný v ceně smaragd z Mouřenínské země, aniž za čisté zlato může ceněna býti. ²⁰ Odkudž tedy moudrost přichází? A kde jest místo rozumnosti? ²¹ Poněvadž skryta jest před očima všelikého živého, i před nebeským ptactvem ukryta jest. ²² Zahynutí i smrt praví: Ušima svýma slyšely jsme pověst o ní. ²³ Sám Bůh rozumí cestě její, a on ví místo její. ²⁴ Nebo on končiny země spatřuje, a všecko, což jest pod nebem, vidí, ²⁵ Tak že větru váhu dává, a vody v míru odvažuje. ²⁶ On též vyměřuje dešti právo, i cestu blýskání hromů. ²⁷ Hned tehdáž viděl ji, a rozhlásil ji, připravil ji, a vystihl ji. ²⁸ Člověku pak řekl: Aj, bázeň Páně jest moudrost, a odstoupiti od zlého rozumnost.

¹ Ještě dále Job vedl řeč svou, a řekl: ² Ó bych byl jako za časů předešlých, za dnů, v nichž mne Bůh zachovával, ³ Dokudž svítil svící svou nad hlavou mou, při jehož světle chodíval jsem v temnostech, ⁴ Tak jako jsem byl za dnů mladosti své, dokudž přívětivost Boží byla v stanu mém, ⁵ Dokudž ještě Všemohoucí byl se mnou, a všudy vůkol mne dítky mé, ⁶ Když šlepěje mé máslem oplývaly, a skála vylévala mi prameny oleje, ⁷ Když jsem vycházel k bráně skrze město, a na ulici strojíval sobě stolici svou. ⁸ Jakž mne spatřovali mládenci, skrývali se, starci pak povstávali a stáli. ⁹ Knížata choulili se v řečech, anobrž ruku kladli na ústa svá. ¹⁰ Hlas vývod se tratil, a jazyk jejich lnul k dásním jejich. ¹¹ Nebo ucho slyše, blahoslavilo mne, a oko vida, posvědčovalo mi, ¹² Že vysvobozuji chudého volajícího, a sirotka, i toho, kterýž nemá spomocníka. ¹³ Požehnání hynoucího přicházelo na mne, a srdce vdovy k plésání jsem vzbuzoval. ¹⁴ V spravedlnost jsem se obláčel, a ona ozdobovala mne; jako plášť a koruna byl soud můj. ¹⁵ Místo očí býval jsem slepému, a místo noh kulhavému. ¹⁶ Byl jsem otcem nuzných, a na při, jíž jsem nebyl povědom, vyptával jsem se. ¹⁷ A tak vylamoval jsem třenovní zuby nešlechetníka, a z zubů jeho vyrážel jsem loupež. ¹⁸ A protož jsem říkal: V hnízdě svém umru, a jako písek rozmnožím dny. ¹⁹ Kořen můj rozloží se při vodách, a rosa nocovati bude na ratolestech mých. ²⁰ Sláva má mladnouti bude při mně, a lučiště mé v ruce mé obnovovati se. ²¹ Poslouchajíce, čekali na mne, a přestávali na radě mé. ²² Po slovu mém nic neměnili, tak na ně dštila řeč má. ²³ Nebo očekávali mne jako deště, a ústa svá otvírali jako k přívalu žádostivému. ²⁴ Žertoval-li jsem s nimi, nevěřili; pročež u vážnosti mne míti neoblevovali. ²⁵ Přišel-li jsem kdy k nim, sedal jsem na předním místě, a tak bydlil jsem jako král v vojště, když smutných potěšuje.

¹ Nyní pak posmívají se mi mladší mne, jejichž bych otců nechtěl byl postaviti se psy stáda svého. ² Ač síla rukou jejich k čemu by mi byla? Zmařena jest při nich starost jejich. ³ Nebo chudobou a hladem znuzeni, utíkali na planá, tmavá, soukromná a pustá místa. ⁴ Kteříž trhali zeliny po chrastinách, ano i koření, a jalovec za pokrm byl jim. ⁵ Z prostřed lidí vyháníni byli; povolávali za nimi, jako za zlodějem, ⁶ Tak že musili bydliti v výmolích potoků, v děrách země a skálí. ⁷ V chrastinách řvali, pod trní se shromažďovali, ⁸ Lidé nejnešlechetnější, nýbrž lidé bez poctivosti, menší váhy i než ta země. ⁹ Nyní, pravím, jsem jejich písničkou, jsa jim učiněn za přísloví. ¹⁰ V ošklivosti mne mají, vzdalují se mne, a na tvář mou nestydí se plvati. ¹¹ Nebo Bůh mou vážnost odjal, a ssoužil mne; pročež uzdu před přítomností mou svrhli. ¹² Po pravici mládež povstává, nohy mi podrážejí, tak že šlapáním protřeli ke mně stezky nešlechetnosti své. ¹³ Mou pak stezku zkazili, k bídě mé přidali, ač jim to nic nepomůže. ¹⁴ Jako širokou mezerou vskakují, a k vyplénění mému valí se. ¹⁵ Obrátily se na mne hrůzy, stihají jako vítr ochotnost mou, nebo jako oblak pomíjí zdraví mé. ¹⁶ A již ve mně rozlila se duše má, pochytili mne dnové trápení mého, ¹⁷ Kteréž v noci vrtá kosti mé ve mně; pročež ani nervové moji neodpočívají. ¹⁸ Oděv můj mění se pro násilnou moc bolesti, kteráž mne tak jako obojek sukně mé svírá. ¹⁹ Uvrhl mne do bláta, tak že jsem již podobný prachu a popelu. ²⁰ Volám k tobě, ó Bože, a neslyšíš mne; postavuji se, ale nehledíš na mne. ²¹ Obrátils mi se v ukrutného nepřítele, silou ruky své mi odporuješ. ²² Vznášíš mne u vítr, sázíš mne na něj, a k rozplynutí mi přivodíš zdravý soud. ²³ Nebo vím, že mne k smrti odkážeš, a do domu, do něhož se shromažďuje všeliký živý. ²⁴ Jistě žeť nevztáhne Bůh do hrobu ruky, by pak, když je stírá, i volali. ²⁵ Zdaliž jsem neplakal nad tím, kdož okoušel zlých dnů? Duše má kormoutila se nad nuzným. ²⁶ Když jsem dobrého čekal, přišlo mi zlé; nadál jsem se světla, ale přišla mrákota. ²⁷ Vnitřností mé zevřely, tak že se ještě neupokojily; předstihli mne dnové trápení. ²⁸ Chodím osmahlý, ne od slunce, povstávaje, i mezi mnohými křičím. ²⁹ Bratrem učiněn jsem draků, a tovaryšem mladých pstrosů. ³⁰ Kůže má zčernala na mně, a kosti mé vyprahly od horkosti. ³¹ A protož v kvílení obrátila se harfa má, a píšťalka má v hlas plačících.

¹ Smlouvu jsem učinil s očima svýma, a proč bych hleděl na pannu? ² Nebo jaký jest díl od Boha s hůry, aneb dědictví od Všemohoucího s výsosti? ³ Zdaliž zahynutí nešlechetnému a pomsta zázračná činitelům nepravosti připravena není? ⁴ Zdaliž on nevidí cest mých, a všech kroků mých nepočítá? ⁵ Obíral-li jsem se s neupřímostí, a chvátala-li ke lsti noha má: ⁶ Nechť mne zváží na váze spravedlnosti, a přezví Bůh upřímost mou. ⁷ Uchýlil-li se krok můj s cesty, a za očima mýma odešlo-li srdce mé, a rukou mých chytila-li se jaká poškvrna: ⁸ Tedy co naseji, nechť jiný sní, a výstřelkové moji ať jsou vykořeněni. ⁹ Jestliže se dalo přivábiti srdce mé k ženě, a u dveří bližního svého činil-li jsem úklady: ¹⁰ Nechť mele jinému žena má, a nad ní ať se schylují jiní. ¹¹ Neboť jest to nešlechetnost, a nepravost odsudku hodná. ¹² Oheň ten zajisté by až do zahynutí žral, a všecku úrodu mou vykořenil. ¹³ Nechtěl-li jsem státi k soudu s služebníkem svým aneb děvkou svou v rozepři jejich se mnou? ¹⁴ Nebo co bych činil, kdyby povstal Bůh silný? A kdyby vyhledával, co bych odpověděl jemu? ¹⁵ Zdali ten, kterýž mne v břiše učinil, neučinil i jeho? A nesformoval nás hned v životě jeden a týž? ¹⁶ Odepřel-li jsem žádosti nuzných, a oči vdovy jestliže jsem kormoutil? ¹⁷ A jedl-li jsem skyvu svou sám, a nejedl-li i sirotek z ní? ¹⁸ Poněvadž od mladosti mé rostl se mnou jako u otce, a od života matky své býval jsem vdově za vůdce. ¹⁹ Díval-li jsem se na koho, že by hynul, nemaje šatů, a nuzný že by neměl oděvu? ²⁰ Nedobrořečila-li mi bedra jeho, že rounem beranů mých se zahřel? ²¹ Opřáhl-li jsem na sirotka rukou svou, když jsem v bráně viděl pomoc svou: ²² Lopatka má od svých plecí nechť odpadne, a ruka má z kloubu svého ať se vylomí. ²³ Nebo jsem se bál, aby mne Bůh nesetřel, jehož bych velebnosti nikoli neznikl. ²⁴ Skládal-li jsem v zlatě naději svou, aneb hrudě zlata říkal-li jsem: Doufání mé? ²⁵ Veselil-li jsem se z toho, že bylo rozmnoženo zboží mé, a že ho množství nabyla ruka má? ²⁶ Hleděl-li jsem na světlost slunce svítícího, a na měsíc spanile chodící, ²⁷ Tak že by se tajně dalo svésti srdce mé, a že by líbala ústa má ruku mou? ²⁸ I toť by byla nepravost odsudku hodná; neboť bych tím zapíral Boha silného nejvyššího. ²⁹ Radoval-li jsem se z neštěstí toho, kterýž mne nenáviděl, a plésal-li jsem, když se mu zle vedlo? ³⁰ Nedopustilť jsem zajisté hřešiti ani ústům svým, abych zlořečení žádal duši jeho. ³¹ Jestliže neříkala čeládka má: Ó by nám dal někdo masa toho; nemůžeme se ani najísti? ³² Nebo vně nenocoval host, dvéře své pocestnému otvíral jsem. ³³ Přikrýval-li jsem jako jiní lidé přestoupení svá, skrývaje v skrýši své nepravost svou? ³⁴ A ač bych byl mohl škoditi množství velikému, ale pohanění rodů děsilo mne; protož jsem mlčel, nevycházeje ani ze dveří. ³⁵ Ó bych měl toho, kterýž by mne vyslyšel. Ale aj, totoť jest znamení mé: Všemohoucí sám bude odpovídati za mne, a kniha, kterouž sepsal odpůrce můj. ³⁶ Víť Bůh, nenosil-li bych ji na rameni svém, neotočil-li bych ji sobě místo koruny. ³⁷ Počet kroků svých oznámil bych jemu, jako kníže přiblížil bych se k němu. ³⁸ Jestliže proti mně země má volala, tolikéž i záhonové její plakali, ³⁹ Jídal-li jsem úrody její bez peněz, a duši držitelů jejich přivodil-li jsem k vzdychání: ⁴⁰ Místo pšenice nechť vzejde trní, a místo ječmene koukol. Skonávají se slova Jobova.

¹ A když přestali ti tři muži odpovídati Jobovi, proto že se spravedlivý sobě zdál, ² Tedy rozpáliv se hněvem Elihu, syn Barachele Buzitského z rodu Syrského, na Joba, rozhněval se, proto že spravedlivější pravil býti duši svou nad Boha. ³ Ano i na ty tři z přátel jeho roznítil se hněv jeho, proto že nenalézajíce odpovědi, však potupovali Joba. ⁴ Nebo Elihu očekával na Joba a na ně s řečí, proto že starší byli věkem než on. ⁵ Ale vida Elihu, že nebylo žádné odpovědi v ústech těch tří mužů, zažhl se v hněvě svém. ⁶ I mluvil Elihu syn Barachele Buzitského, řka: Já jsem nejmladší, vy pak jste starci, pročež ostýchaje se, nesměl jsem vám oznámiti zdání svého. ⁷ Myslil jsem: Staří mluviti budou, a mnoho let mající v známost uvedou moudrost. ⁸ Ale vidím, že Duch Boží v člověku a nadšení Všemohoucího činí lidi rozumné. ⁹ Slavní ne vždycky jsou moudří, aniž starci vždycky rozumějí soudu. ¹⁰ A protož pravím: Poslouchejte mne, oznámím i já také zdání své. ¹¹ Aj, očekával jsem na slova vaše, poslouchal jsem důvodů vašich dotud, dokudž jste vyhledávali řeči, ¹² A bedlivě vás soudě, spatřil jsem, že žádného není, kdo by Joba přemohl, není z vás žádného, ješto by odpovídal řečem jeho. ¹³ Ale díte snad: Nalezli jsme moudrost, Bůh silný stihá jej, ne člověk. ¹⁴ Odpovím: Ač Job neobracel proti mně řeči, a však slovy vašimi nebudu jemu odpovídati. ¹⁵ Bojí se, neodpovídají více, zavrhli od sebe slova. ¹⁶ Čekal jsem zajisté, však poněvadž nemluví, ale mlčí, a neodpovídají více, ¹⁷ Odpovím i já také za sebe, oznámím zdání své i já. ¹⁸ Nebo pln jsem řečí, těsno ve mně duchu života mého. ¹⁹ Aj, břicho mé jest jako mest nemající průduchu, jako sudové noví rozpuklo by se. ²⁰ Mluviti budu, a vydchnu sobě, otevru rty své, a odpovídati budu. ²¹ Nebuduť pak šetřiti osoby žádného, a k člověku bez proměňování jména mluviti budu. ²² Nebo neumím jmen proměňovati, nebo tudíž by mne zachvátil stvořitel můj.

¹ Slyšiž tedy, prosím, Jobe, řeči mé, a všech slov mých ušima svýma pozoruj. ² Aj, jižť otvírám ústa svá, mluví jazyk můj v ústech mých. ³ Upřímost srdce mého a umění vynesou rtové moji. ⁴ Duch Boha silného učinil mne, a dchnutí Všemohoucího dalo mi život. ⁵ Můžeš-li, odpovídej mi, připrav se proti mně, a postav se. ⁶ Aj, já podlé žádosti tvé buduť místo Boha silného; z bláta sformován jsem i já. ⁷ Pročež strach ze mne nepředěsí tě, a ruka má nebudeť k obtížení. ⁸ Řekl jsi pak přede mnou, a hlas ten řečí tvých slyšel jsem: ⁹ Čist jsem, bez přestoupení, nevinný jsem, a nepravosti při mně není. ¹⁰ Aj, příčiny ku potření mne shledal Bůh, klade mne sobě za nepřítele, ¹¹ Svírá poutami nohy mé, střeže všech stezek mých. ¹² Aj, tím nejsi spravedliv, odpovídám tobě, nebo větší jest Bůh nežli člověk. ¹³ Oč se s ním nesnadníš? Žeť všech svých věcí nezjevuje? ¹⁴ Ano jednou mluví Bůh silný, i dvakrát, a nešetří toho člověk. ¹⁵ Skrze sny u vidění nočním, když připadá hluboký sen na lidi ve spaní na ložci, ¹⁶ Tehdáž odkrývá ucho lidem, a čemu je učí, to zpečeťuje, ¹⁷ Aby odtrhl člověka od skutku zlého, a pýchu od muže vzdálil, ¹⁸ A zachoval duši jeho od jámy, a život jeho aby netrefil na meč. ¹⁹ Tresce i bolestí na lůži jeho, a všecky kosti jeho násilnou nemocí, ²⁰ Tak že sobě život jeho oškliví pokrm, a duše jeho krmi nejlahodnější. ²¹ Hyne tělo jeho patrně, a vyhlédají kosti jeho, jichž prvé nebylo vídati. ²² A tak bývá blízká hrobu duše jeho, a život jeho smrtelných ran. ²³ Však bude-li míti anděla vykladače jednoho z tisíce, kterýž by za člověka oznámil pokání jeho: ²⁴ Tedy smiluje se nad ním, a dí: Vyprosť jej, ať nesstoupí do porušení, oblíbilť jsem mzdu vyplacení. ²⁵ I odmladne tělo jeho nad dítěcí, a navrátí se ke dnům mladosti své. ²⁶ Kořiti se bude Bohu, a zamiluje jej, a patřiti bude na něj tváří ochotnou; nadto navrátí člověku spravedlnost jeho. ²⁷ Kterýž hledě na lidi, řekne: Zhřešilť jsem byl, a to, což pravého bylo, převrátil jsem, ale nebylo mi to prospěšné. ²⁸ Bůh však vykoupil duši mou, aby nešla do jámy, a život můj, aby světlo spatřoval. ²⁹ Aj, všeckoť to dělá Bůh silný dvakrát i třikrát při člověku, ³⁰ Aby odvrátil duši jeho od jámy, a aby osvícen byl světlem živých. ³¹ Pozoruj, Jobe, poslouchej mne, mlč, ať já mluvím. ³² Jestliže máš slova, odpovídej mi, nebo bych chtěl ospravedlniti tebe. ³³ Pakli nic, ty mne poslouchej; mlč, a poučím tě moudrosti.

¹ Ještě mluvil Elihu, a řekl: ² Poslouchejte, moudří, řečí mých, a rozumní, ušima pozorujte. ³ Nebo ucho řečí zkušuje, tak jako dásně okoušejí pokrmu. ⁴ Soud sobě zvolme, a vyhledejme mezi sebou, co by bylo dobrého. ⁵ Nebo řekl Job: Spravedliv jsem, a Bůh silný zavrhl při mou. ⁶ Své-liž bych pře ukrývati měl? Přeplněna jest bolestí rána má bez provinění. ⁷ Který muž jest podobný Jobovi, ješto by pil posměch jako vodu? ⁸ A že by všel v tovaryšství s činiteli nepravosti, a chodil by s lidmi nešlechetnými? ⁹ Nebo řekl: Neprospívá to člověku líbiti se Bohu. ¹⁰ A protož, muži rozumní, poslouchejte mne. Odstup od Boha silného nešlechetnost a od Všemohoucího nepravost. ¹¹ Nebo on podlé skutků člověka odplací, a podlé toho, jaká jest čí cesta, působí, aby to nalézal. ¹² A naprosto Bůh silný nečiní nic nešlechetně, a Všemohoucí nepřevrací soudu. ¹³ Kdo svěřil jemu zemi? A kdo zpořádal všecken okršlek? ¹⁴ Kdyby se na něj obrátil, a ducha jeho i duši jeho k sobě vzal, ¹⁵ Umřelo by všeliké tělo pojednou, a tak by člověk do prachu se navrátil. ¹⁶ Máš-li tedy rozum, poslyš toho, pusť v uši své hlas řečí mých. ¹⁷ Ješto ten, kterýž by v nenávisti měl soud, zdaliž by panovati mohl? Čili toho, jenž jest svrchovaně spravedlivý, za nešlechetného vyhlásíš? ¹⁸ Zdaliž sluší králi říci: Ó nešlechetný, a šlechticům: Ó bezbožní? ¹⁹ Mnohem méně tomu, kterýž nepřijímá osob knížat, aniž u něho má přednost urozený před nuzným; nebo dílo rukou jeho jsou všickni. ²⁰ V okamžení umírají, třebas o půl noci postrčeni bývají lidé, a pomíjejí, a zachvácen bývá silný ne rukou lidskou. ²¹ Nebo oči jeho hledí na cesty člověka, a všecky kroky jeho on spatřuje. ²² Neníť žádných temností, ani stínu smrti, kdež by se skryli činitelé nepravosti. ²³ Aniž zajisté vzkládá na koho více, tak aby se s Bohem silným souditi mohl. ²⁴ Pyšné stírá bez počtu, a postavuje jiné na místa jejich. ²⁵ Nebo zná skutky jejich; pročež na ně obrací noc, a potříni bývají. ²⁶ Jakožto bezbožné rozráží je na místě patrném, ²⁷ Proto že odstoupili od něho, a žádných cest jeho nešetřili, ²⁸ Aby dokázal, že připouští k sobě křik nuzného, a volání chudých že vyslýchá. ²⁹ (Nebo když on spokojí, kdo znepokojí? A když skryje tvář svou, kdo jej spatří?) Tak celý národ, jako i každého člověka jednostejně, ³⁰ Aby nekraloval člověk pokrytý, aby nebylo lidem ourazu. ³¹ Jistě žeť k Bohu silnému raději toto mluveno býti má: Ponesuť, nezruším. ³² Mimo to, nevidím-li čeho, ty vyuč mne; jestliže jsem nepravost páchal, neučiním toho víc. ³³ Nebo zdali vedlé tvého zdání odplacovati má, že bys ty toho neliboval, že bys ono zvoloval, a ne on? Pakli co víš jiného, mluv. ³⁴ Muži rozumní se mnou řeknou, i každý moudrý poslouchaje mne, ³⁵ Že Job hloupě mluví, a slova jeho nejsou rozumná. ³⁶ Ó by zkušen byl Job dokonale, pro odmlouvání nám jako lidem nepravým, ³⁷ Poněvadž k hříchu svému přidává i nešlechetnost, mezi námi také jen chloubu svou vynáší, a rozmnožuje řeči své proti Bohu.

¹ Ještě mluvil Elihu, a řekl: ² Domníváš-liž se, že jsi to s soudem řekl: Spravedlnost má převyšuje Boží? ³ Nebo jsi řekl: Co mi prospěje, jaký užitek budu míti, bych i nehřešil? ⁴ Já odpovím tobě místně, i tovaryšům tvým s tebou. ⁵ Pohleď na nebe a viz, anobrž spatř oblaky, vyšší, než-lis ty. ⁶ Jestliže bys hřešil, co svedeš proti němu? A byť se i rozmnožily nešlechetnosti tvé, co mu uškodíš? ⁷ Budeš-li spravedlivý, čeho mu udělíš? Aneb co z ruky tvé vezme? ⁸ Každémuť člověku bezbožnost jeho uškodí, a synu člověka spravedlnost jeho prospěje. ⁹ Z množství nátisk trpících, kteréž k tomu přivodí, aby úpěli a křičeli pro ukrutnost povýšených, ¹⁰ Žádný neříká: Kde jest Bůh stvořitel můj? Ješto on dává zpěv i v noci. ¹¹ On vyučuje nás nad hovada zemská, a nad ptactvo nebeské moudřejší nás činí. ¹² Tehdáž volají-li pro pýchu zlých, nebývají vyslyšáni. ¹³ A jistě žeť ošemetnosti nevyslýchá Bůh silný, a Všemohoucí nepatří na ni. ¹⁴ Mnohem méně, jestliže díš: Nepatříš na to. Sám s sebou vejdi v soud před ním, a doufej v něho. ¹⁵ Ale nyní poněvadž nic není těch věcí, navštívil jej hněv jeho; nebo nechce znáti hojnosti této veliké. ¹⁶ A protož marně Job otvírá ústa svá, hloupě rozmnožuje řeči své.

¹ Zatím přidal Elihu, a řekl: ² Postrp mne maličko, a oznámímť šíře; neboť mám ještě, co bych za Boha mluvil. ³ Vynesu smysl svůj zdaleka, a stvořiteli svému přivlastním spravedlnost. ⁴ V pravdě, žeť nebudou lživé řeči mé; zdravě smýšlejícího máš mne s sebou. ⁵ Aj, Bůh silný mocný jest, aniž svých zamítá; silný jest, a srdce udatného. ⁶ Neobživuje bezbožného, chudým pak k soudu dopomáhá. ⁷ Neodvrací od spravedlivého očí svých, nýbrž s králi na stolici sází je na věky, i bývají zvýšeni. ⁸ Pakli by poutami sevříni byli, zapleteni jsouce provazy ssoužení: ⁹ Tudy jim v známost uvodí hřích jejich, a že přestoupení jejich se ssilila. ¹⁰ A tak otvírá sluch jejich, aby se napravili, anobrž mluví jim, aby se navrátili od nepravosti. ¹¹ Uposlechnou-li a budou-li jemu sloužiti, stráví dny své v dobrém, a léta svá v potěšení. ¹² Pakli neuposlechnou, od meče sejdou, a pozdychají bez umění. ¹³ Nebo kteříž jsou nečistého srdce, přivětšují hněvu, aniž k němu volají, když by je ssoužil. ¹⁴ Protož umírá v mladosti duše jejich, a život jejich s smilníky. ¹⁵ Vytrhuje, pravím, ssouženého z jeho ssoužení, a ty, jejichž sluch otvírá, v trápení. ¹⁶ A tak by i tebe přenesl z prostředku úzkosti na širokost, kdež není stěsnění, a byl by pokojný stůl tvůj tukem oplývající. ¹⁷ Ale ty zasloužils, abys jako bezbožný souzen byl; soud a právo na tě dochází. ¹⁸ Jistě strach, aby tě neuvrhl Bůh u větší ránu, tak že by jakkoli veliká výplaty mzda, tebe nevyprostila. ¹⁹ Zdaliž by sobě co vážil bohatství tvého? Jistě ani nejvýbornějšího zlata, ani jakékoli síly neb moci tvé. ²⁰ Nechvátejž tedy k noci, v kterouž odcházejí lidé na místo své. ²¹ Hleď, abys se neohlédal na marnost, zvoluje ji raději, nežli ssoužení. ²² Aj, Bůh silný nejvyšší jest mocí svou. Kdo jemu podobný učitel? ²³ Kdo jemu vyměřil cestu jeho? Kdo jemu smí říci: Činíš nepravost? ²⁴ Pamětliv buď raději, abys vyvyšoval dílo jeho, kteréž spatřují lidé, ²⁵ Kteréž, pravím, všickni lidé vidí, na něž člověk patří zdaleka. ²⁶ Nebo Bůh silný tak jest veliký, že ho nemůžeme poznati, počet let jeho jest nevystižitelný. ²⁷ On zajisté vyvodí krůpěje vod, kteréž vylévají déšť z oblaků jeho, ²⁸ Když se rozpouštějí oblakové, a kropí na mnohé lidi. ²⁹ (Anobrž vyrozumí-li kdo roztažení oblaků, a zvuku stánku jeho, ³⁰ Jak rozprostírá nad ním světlo své, aneb všecko moře přikrývá? ³¹ Skrze ty věci zajisté tresce lidi, a též dává pokrmu hojnost. ³² Oblaky zakrývá světlo, a přikazuje mu ukrývati se za to, co je potkává.) ³³ Ohlašuje o něm zvuk jeho, též dobytek, a to hned, když pára zhůru vstupuje.

¹ Poslouchejte pilně hřmotného hlasu jeho, a zvuku z úst jeho pocházejícího. ² Pode všecka nebesa jej rozprostírá, a světlo své k krajům země. ³ Za nímž zvučí hlukem, a hřímá hlasem důstojnosti své, aniž mešká s jinými věcmi, když se slýchá hlas jeho. ⁴ Bůh silný hřímá hlasem svým předivně, činí veliké věci, a však nemůžeme rozuměti, jak. ⁵ Sněhu zajisté říká: Buď na zemi, tolikéž pršce dešťové, ano i přívalu násilnému. ⁶ Zavírá ruku všelikého člověka, aby žádný z lidí nemohl konati díla svého. ⁷ Tehdáž i zvěř vchází do skrýše, a v peleších svých obývá. ⁸ Z skrýše vychází vichřice, a od půlnoční strany zima. ⁹ Dchnutím Bůh silný dává mráz, až se široké vody zavírají. ¹⁰ Také i při svlažování země pohybuje oblakem, a rozhání mračno světlem svým. ¹¹ A tentýž sem i tam obrací se moudrostí jeho, aby činil, což by mu koli přikázal na tváři okršlku zemského. ¹² Buď k trestání, neb pro zemi svou, buď k prokazování dobrotivosti, spraví to, že se postaví. ¹³ Pozorujž toho, Jobe, zastav se a podívej se divům Boha silného. ¹⁴ Víš-li, kdy Bůh ukládá co o těch věcech, aneb kdy chce osvěcovati světlem oblaky své? ¹⁵ Znáš-li, jak se vznášejí oblakové, a jiné divy dokonalého v uměních? ¹⁶ A že tě roucho tvé zahřívati bude, když Bůh zemi pokojnou činí větry poledními? ¹⁷ Roztahoval-li jsi s ním nebesa trvánlivá, k zrcadlu slitému podobná? ¹⁸ Poukaž nám, co bychom řekli jemu; nebo nemůžeme ani řeči zpořádati pro temnost. ¹⁹ Zdaž jemu kdo oznámí, co bych já mluvil? Pakli by kdo za mne mluvil, jistě že by byl sehlcen. ²⁰ Ano nyní nemohou patřiti lidé na světlo, když jest jasné na oblacích, když je vítr prochází a vyčišťuje, ²¹ Od půlnoční strany s jasnem jako zlato přicházeje, ale v Bohu hroznější jest sláva. ²² Všemohoucí, jehož vystihnouti nemůžeme, ač jest veliký v moci, však soudem a přísnou spravedlností netrápí. ²³ Protož bojí se ho lidé; neohlédá se na žádného z těch, kdož jsou moudrého srdce.

¹ Tedy odpověděl Hospodin Jobovi z vichru, a řekl: ² Kdož jest to, jenž zatemňuje radu řečmi neumělými? ³ Přepaš nyní jako muž bedra svá, a nač se tebe tázati budu, oznam mi. ⁴ Kdes byl, když jsem zakládal zemi? Pověz, jestliže máš rozum. ⁵ Kdo rozměřil ji, víš-li? Aneb kdo vztáhl pravidlo na ni? ⁶ Na čem podstavkové její upevněni jsou? Aneb kdo založil úhelný kámen její, ⁷ Když prozpěvovaly spolu hvězdy jitřní, a plésali všickni synové Boží? ⁸ Aneb kdo zavřel jako dveřmi moře, když vyšlo z života, a zjevilo se? ⁹ Když jsem mu položil oblak za oděv, a mrákotu místo plének jeho, ¹⁰ Když jsem jemu uložil úsudek svůj, přistaviv závory a dvéře, ¹¹ I řekl jsem: Až potud vycházeti budeš, a dále nic, tu, pravím, skládati budeš dutí vlnobití svého. ¹² Zdaž jsi kdy za dnů svých rozkázal jitru? Ukázal-lis záři jitřní místo její, ¹³ Aby uchvacovala kraje země, a bezbožní aby z ní vymítáni byli? ¹⁴ Tak aby proměnu přijímala jako vosk pečetní, oni pak aby nedlouho stáli jako roucho, ¹⁵ A aby bezbožným zbraňováno bylo světla jejich, a rámě vyvýšené zlámáno bylo? ¹⁶ Přišel-lis až k hlubinám mořským? A u vnitřnosti propasti chodil-lis? ¹⁷ Jsou-li tobě zjeveny brány smrti? A brány stínu smrti viděl-lis? ¹⁸ Shlédl-lis širokosti země? Oznam, jestliže ji znáš všecku. ¹⁹ Která jest cesta k obydlí světla, a které místo temností, ²⁰ Že bys je pojal v meze jeho, poněvadž bys srozumíval stezkám domu jeho? ²¹ Věděl-lis tehdáž, že jsi měl se naroditi, a počet dnů tvých jak veliký býti má? ²² Přišel-lis až ku pokladům sněhu? A poklady krupobití viděl-lis, ²³ Kteréž chovám k času ssoužení, ke dni bitvy a boje? ²⁴ Kterými se cestami rozděluje světlo, kteréž rozhání východní vítr po zemi? ²⁵ Kdo rozdělil povodní tok, a cestu blýskání hromovému, ²⁶ Tak aby pršel déšť i na tu zemi, kdež není lidí, na poušť, kdež není člověka, ²⁷ Aby zapájel místa planá a pustá, a k zrůstu přivodil trávu mladistvou? ²⁸ Má-liž déšť otce? A kdo plodí krůpěje rosy? ²⁹ Z čího života vychází mráz? A jíní nebeské kdo plodí? ³⁰ Až i vody jako v kámen se proměňují, a svrchek propasti zamrzá. ³¹ Zdali zavázati můžeš rozkoše Kuřátek, aneb stahování Orionovo rozvázati? ³² Můžeš-li vyvoditi hvězdy polední v čas jistý, aneb Arktura s syny jeho povedeš-li? ³³ Znáš-li řád nebes? Můžeš-li spravovati panování jejich na zemi? ³⁴ Můžeš-li pozdvihnouti k oblaku hlasu svého, aby hojnost vod přikryla tebe? ³⁵ Ty-liž vypustíš blýskání, aby vycházela? Zdaliž řeknou tobě: Aj teď jsme? ³⁶ Kdo složil u vnitřnostech lidských moudrost? Aneb kdo dal rozumu stižitelnost? ³⁷ Kdo vypravovati bude o nebesích moudře? A láhvice nebeské kdo nastrojuje, ³⁸ Aby svlažená země zase stuhnouti mohla, a hrudy se v hromadě držely? ³⁹ Honíš-liž ty lvu loupež? A hltavost lvíčat naplňuješ-liž, ⁴⁰ Když se stulují v peleších svých, ustavičně z skrýší číhajíce? ⁴¹ Kdo připravuje krkavci pokrm jeho, když mladí jeho k Bohu silnému volají, a toulají se sem i tam pro nedostatek pokrmu?

¹ Víš-li, kterého času rodí kamsíkové, a laň ku porodu pracující spatřil-lis? ² Máš-li v počtu měsíce, kteréž vyplňují? Znáš-li, pravím, čas porodu jejich? ³ Jak se kladou, plod svůj utiskají, a s bolestí ho pozbývají? ⁴ Jak se zmocňují mladí jejich, i odchovávají picí polní, a vycházejíce, nenavracují se k nim? ⁵ Kdo propustil zvěř, aby byla svobodná? A řemení divokého osla kdo rozvázal? ⁶ Jemuž jsem dal pustinu místo domu jeho, a místo příbytku jeho zemi slatinnou. ⁷ Posmívá se hluku městskému, a na křikání toho, kdož by jej honil, nic nedbá. ⁸ To, což nachází v horách, jest pastva jeho; nebo toliko zeliny hledá. ⁹ Svolí-liž jednorožec, aby tobě sloužil, a u jeslí tvých aby nocoval? ¹⁰ Připřáhneš-liž provazem jednorožce k orání? Bude-liž vláčeti brázdy za tebou? ¹¹ Zdaž se na něj ubezpečíš, proto že jest veliká síla jeho, a poručíš jemu svou práci? ¹² Zdaž se jemu dověříš, že sveze semeno tvé, a na humno tvé shromáždí? ¹³ Ty-lis dal pávům křídlo pěkné, aneb péro čápu neb pstrosu? ¹⁴ A že opouští na zemi vejce svá, ačkoli je v prachu osedí, ¹⁵ Nic nemysle, že by je noha potlačiti, aneb zvěř polní pošlapati mohla? ¹⁶ Tak se zatvrzuje k mladým svým, jako by jich neměl; jako by neužitečná byla práce jeho, tak jest bez starosti. ¹⁷ Nebo nedal jemu Bůh moudrosti, aniž mu udělil rozumnosti. ¹⁸ Časem svým zhůru se vznášeje, posmívá se koni i jezdci jeho. ¹⁹ Zdaž ty dáti můžeš koni sílu? Ty-li ozdobíš šíji jeho řehtáním? ²⁰ Zdali jej zastrašíš jako kobylku? Anobrž frkání chřípí jeho strašlivé jest. ²¹ Kopá důl, a pléše v síle své, vycházeje vstříc i zbroji. ²² Směje se strachu, aniž se leká, aniž ustupuje zpátkem před ostrostí meče, ²³ Ač i toul na něm chřestí, a blyští se dřevce a kopí. ²⁴ S hřmotem a s hněvem kopá zemi, aniž pokojně stojí k zvuku trouby. ²⁵ Anobrž k zvuku trouby řehce, a zdaleka cítí boj, hluk knížat a prokřikování. ²⁶ Zdali podlé rozumu tvého létá jestřáb, roztahuje křídla svá na poledne? ²⁷ Zdali k rozkazu tvému zhůru se vznáší orlice, a vysoko se hnízdí? ²⁸ Na skále přebývá, přebývá na špičaté skále jako na hradě, ²⁹ Odkudž hledá pokrmu, kterýž z daleka očima svýma spatřuje. ³⁰ Ano i mladí její střebí krev, a kde těla mrtvá, tu i ona jest. ³¹ A tak odpovídaje Hospodin Jobovi, řekl: ³² Zdali hádající se s Všemohoucím obviní jej? Kdo chce viniti Boha, nechť odpoví na to. ³³ Tehdy odpověděl Job Hospodinu a řekl: ³⁴ Aj, chaternýť jsem, což bych odpovídal tobě? Ruku svou kladu na ústa svá. ³⁵ Jednou jsem mluvil, ale nebudu již odmlouvati, nýbrž i podruhé, ale nebudu více přidávati.

¹ Ještě odpovídaje Hospodin z vichru Jobovi, i řekl: ² Přepaš nyní jako muž bedra svá, a nač se tebe tázati budu, oznam mi. ³ Zdaliž pak i soud můj zrušiti chceš? Což mne odsoudíš, jen abys se sám ospravedlnil? ⁴ Čili máš rámě jako Bůh silný, a hlasem jako on hřímáš? ⁵ Ozdobiž se nyní vyvýšeností a důstojností, v slávu a okrasu oblec se. ⁶ Rozprostři prchlivost hněvu svého, a pohleď na všelikého pyšného, a sniž ho. ⁷ Pohleď, pravím, na všelikého pyšného, a sehni jej, anobrž setři bezbožné na místě jejich. ⁸ Skrej je v prachu spolu, tvář jejich zavěž v skrytě. ⁹ A tak i já budu tě oslavovati, že tě zachovává pravice tvá. ¹⁰ Aj, hle slon, jejž jsem jako i tebe učinil, trávu jí jako vůl. ¹¹ Aj, hle moc jeho v bedrách jeho, a síla jeho v pupku břicha jeho. ¹² Jak chce, ohání ocasem svým, ačkoli jest jako cedr; žily lůna jeho jako ratolesti jsou spletené. ¹³ Kosti jeho jako trouby měděné, hnátové jeho jako sochor železný. ¹⁴ Onť jest přední z účinků Boha silného, učinitel jeho sám na něj doložiti může meč svůj. ¹⁵ Hory zajisté přinášejí mu pastvu, a všecka zvěř polní hrá tam. ¹⁶ V stínu léhá, v soukromí mezi třtím a bahnem. ¹⁷ Dříví stín dávající stínem svým jej přikrývá, a vrbí potoční obkličuje jej. ¹⁸ Aj, zadržuje řeku tak, že nemůže pospíchati; tuší sobě, že požře Jordán v ústa svá. ¹⁹ Zdaž kdo před očima jeho polapí jej, aneb provazy protáhne chřípě jeho? ²⁰ Vytáhneš-liž velryba udicí, aneb provazem pohříženým až k jazyku jeho? ²¹ Zdali dáš kroužek na chřípě jeho, aneb hákem probodneš čelist jeho? ²² Zdaž se obrátí k tobě s prosbami, aneb mluviti bude tobě lahodně? ²³ Učiní-liž smlouvu s tebou? Přijmeš-liž jej za služebníka věčného? ²⁴ Zdaž budeš s ním hráti jako s ptáčkem, aneb přivážeš jej dětem svým? ²⁵ Přistrojí-liž sobě hody z něho společníci, a rozdělí-liž jej mezi kupce? ²⁶ Zdaž naplníš háky kůži jeho, a vidlicemi rybářskými hlavu jeho? ²⁷ Vztáhni jen na něj ruku svou, a neučiníš zmínky o boji. ²⁸ Aj, naděje o polapení jeho mylná jest. Zdaž i k spatření jeho člověk nebývá poražen?

¹ Není žádného tak smělého, kdo by jej zbudil, kdož tedy postaví se přede mnou? ² Kdo mne čím předšel, abych se jemu odplacel? Cožkoli jest pode vším nebem, mé jest. ³ Nebudu mlčeti o údech jeho, a o síle výborného sformování jeho. ⁴ Kdo odkryl svrchek oděvu jeho? S dvojitými udidly svými kdo k němu přistoupí? ⁵ Vrata úst jeho kdo otevře? Okolo zubů jeho jest hrůza. ⁶ Šupiny jeho pevné jako štítové sevřené velmi tuze. ⁷ Jedna druhé tak blízko jest, že ani vítr nevchází mezi ně. ⁸ Jedna druhé se přídrží, a nedělí se. ⁹ Od kýchání jeho zažžehá se světlo, a oči jeho jsou jako záře svitání. ¹⁰ Z úst jeho jako pochodně vycházejí, a jiskry ohnivé vyskakují. ¹¹ Z chřípí jeho vychází dým, jako z kotla vroucího aneb hrnce. ¹² Dýchání jeho uhlí rozpaluje, a plamen z úst jeho vychází. ¹³ V šíji jeho přebývá síla, a před ním utíká žalost. ¹⁴ Kusové masa jeho drží se spolu; celistvé jest v něm, aniž se rozdrobuje. ¹⁵ Srdce jeho tuhé jest jako kámen, tak tuhé, jako úlomek zpodního žernovu. ¹⁶ Vyskýtání jeho bojí se nejsilnější, až se strachem i vyčišťují. ¹⁷ Meč stihající jej neostojí, ani kopí, šíp neb i pancíř. ¹⁸ Pokládá železo za plevy, ocel za dřevo shnilé. ¹⁹ Nezahání ho střela, v stéblo obrací se jemu kamení prakové. ²⁰ Za stéblo počítá střelbu, a posmívá se šermování kopím. ²¹ Pod ním ostré střepiny, stele sobě na věci špičaté jako na blátě. ²² Působí, aby vřelo v hlubině jako v kotle, a kormoutilo se moře jako v moždíři. ²³ Za sebou patrnou činí stezku, až sezdá, že propast má šediny. ²⁴ Žádného není na zemi jemu podobného, aby tak učiněn byl bez strachu. ²⁵ Cokoli vysokého jest, za nic pokládá, jest králem nade všemi šelmami.

¹ Tedy odpovídaje Job Hospodinu, řekl: ² Vím, že všecko můžeš, a že nemůže překaženo býti tvému myšlení. ³ Kdo jest to ten, ptáš se, ješto zatemňuje radu Boží tak hloupě? Protož přiznávám se, že jsem [tomu] nerozuměl. Divnějšíť jsou ty věci nad mou stižitelnost, anižť jich mohu poznati. ⁴ Vyslýchejž, prosím, když bych koli mluvil; když bych se tebe tázal, oznamuj mi. ⁵ Tolikoť jsem slýchal o tobě, nyní pak [i] oko mé tě vidí. ⁶ Pročež mrzí mne [to], a želím toho v prachu a v popele. ⁷ Stalo se pak, když odmluvil Hospodin slova ta k Jobovi, že řekl Hospodin Elifazovi Temanskému: Rozpálil se hněv můj proti tobě, a proti dvěma přátelům tvým, proto že jste nemluvili o mně toho, což pravého jest, tak jako služebník můj Job. ⁸ Protož nyní vezměte sobě sedm volků, a sedm skopců, a jděte k služebníku mému Jobovi, abyste dali obětovati obět za sebe, a služebník můj Job, aby se [modlil] za vás. Nebo jistě oblíčej jeho přijmu, abych neučinil s vámi [podlé] bláznovství [vašeho]; nebo nemluvili jste toho, což pravého jest, o mně, tak jako služebník můj Job. ⁹ A tak odšedše Elifaz Temanský a Bildad Suchský a Zofar Naamatský, učinili, jakž jim byl přikázal Hospodin, a přijal Hospodin oblíčej Jobův. ¹⁰ Navrátil také Hospodin to, což odjato bylo Jobovi, když se modlil za přátely své, tak že což měl Job, rozmnožil to Hospodin dvénásobně. ¹¹ A sšedše se k němu všickni příbuzní, a všecky příbuzné jeho, a všickni známí jeho prvnější, jedli s ním chléb v domě jeho, a lítost majíce nad ním, potěšovali ho nade vším tím zlým, kteréž byl uvedl Hospodin na něj. A dali jemu jeden každý peníz jeden, a jeden každý náušnici zlatou jednu. ¹² A tak požehnal Hospodin Jobovi k posledku více nežli v počátku jeho. Nebo měl čtrnácte tisíc ovcí, a šest tisíc velbloudů, a tisíc spřežení volů, a tisíc oslic. ¹³ Měl také sedm synů a tři dcery, ¹⁴ Z nichž první dal jméno Jemima, jméno pak druhé Keciha, a jméno třetí Kerenhappuch. ¹⁵ Aniž se nacházely ženy [tak] krásné, jako dcery Jobovy, ve vší té krajině; kterýmž dal otec jejich dědictví mezi bratřími jejich. ¹⁶ Byl pak živ Job potom sto [a] čtyřidceti let, a viděl syny své, a syny synů svých, [až do] čtvrtého pokolení. ¹⁷ I umřel Job, stár jsa a pln dnů.